Splnil si svůj sen

Fikce o snu. Jeden náš známý si řekl, že když je nový tisíciletí a spousta lidí je bohatejch zničehonic, že něco musí zkusit a zbohatne taky a povede nóbl život, ale se svým řemeslem by toho nedosáhnul.

Tak tenhle náš známý Tomáš byl řemeslník jako jeho táta, jenže usoudil, že by bylo zajímavější pořídit si hospodu a vinici, podle něj na nejlepším místě v naší polabský kotlině, na jednom svahu, kterej by byl třeba na Vysočině k nepovšimnutí, ale v našem kraji je to hezká dominanta, nasměrovaná po celý dýlce k jihu a ten kopec se jmenuje Viniční, i když tam žádná réva neroste, ale kdo chce, toho napadnou různý souvislosti, kdo se aspoň trochu zamyslí, přijde na to, že tady mohlo asi někdy dávno víno růst. Nikomu žádnýmu ale nesepnulo to, že když tam byla réva tenkrát, může tam bejt klidně i teď, tak to se vyvrbilo jen v jedný hlavě, v Tomášově, i když je to divný, že na to přišel jen on. Takhle všímavej byl, a umanul si, že koupí to opuštěný místo, zarostlý ve svahu, osází ho révou a pak tam bude sedět u stolku a popíjet vínko jako pán, zrovna jako ten, co postavil na sousedním kopci zámek, a teď tam je Domov důchodců.

Ale nemá skoro žádný finance, který by mohl uvolnit z rodinného rozpočtu, ani jeho mamka mu nechce půjčit peníze, který utržila za pole za vsí, a bylo to dost, protože na jejich místě stavěli parkoviště pro automobilku, s tím, že že si za to sama předělá bydlení a koupí věci do domácnosti.

A manželka nechce o půjčce ani slyšet, že nemají doma v pořádku ani kuchyň, ani koupelnu...

Tomáš nemá peníze, kterejma by zaplatil ten hektar kopce a tak chtě nechtě musí svůj nápad sdělit kamarádům a jeden z nich se najde a půjde s ním do party, peníze si půjčí a že je splatí spolu, každej půlku.

A aby mohli rychle splatit, tak prodávají svoji statečnost a lezou po stromech, střechách a velkejch vejškách vůbec, nechají se najímat na práci, co by nikdo nezvládnul a zabil by se. A v těch výškách a hlavně pak, když slezou, tak o splácení neuvažujou a objíždějí hospody v Okresním Městě, zdvíhají tam půllitry a pořizujou si samý super věci, hlavně ale boudu, kde lisujou hrozny, a taky pořídí pěknej sklep v tom svahu jako někde na Moravě.

„A všechno tam mají v nerezu“, povídá mi jeho příbuzný a ta slova v nerezu řekne tak, až se mu zablýskne zlatá plomba, „musíš to vidět“, z nerezu mají sudy, a všechno zařízení k dělání vína a celou technologii jim vymyslel ten, co mu říkají Profesor, poněvadž vyučoval na průmyslovce a do posledního detailu to taky nakreslil. A udělal jim to zadarmo, jen z toho plezíru, že si tam přijde navečír vypít skleničku a pokecá si. A ten profesor na každýho udělá obrovskej dojem, i když zvenku vypadá jako houmlesák, když s ním chvilku sedíš, tak na tebe ale udělá velkolepej dojem, poněvadž sedí u stolu, kouká do vína a srší nápady, které někde vyčetl, protože celý dopoledne tráví čtením knížek, hlavně o historii, který mu nanosila jeho bývalá manželka, ještě když dělala v knihovně předtím, než ji zrušili.

A koho to napadne, vyjede si na kole z Okresního Města pozdě odpoledne na tu stráň a zamíří si to rovnou k posezení, který je už zastřešený a u jednoho velkýho společnýho stolu pořád někdo sedí, Tomáš nebo někdo jinej, když zrovna nenatahuje víno do koštýře nebo nevytahuje pečenýho králíka z trouby, hned je před ním plnej džbánek, naleje si a je tam cvrkot a je tam pohoda. A rodí se tam hospoda, jejíhož ducha jistí profesor u stolu a kolem něj se pohybuje pár pohůnků, co tam jsou pro každou práci kolem vína, každej sklenici na stole, plnej popelník a vedle cigarety, pekáč pečenýho masa u toho, „vem si, prosímtě,“ a „popojedem a zapaříme“, znali byste někoho, kdo je v tuhle chvíli šťastnější a svobodnější? A večer je to všechny nějak přestane bavit, protože tam to znají, naházejí jídlo do lednice, zamknou boudu a ještě si zajedou popít, aby završili úspěšně den, někam jinam si dojedou zapařit, nejradši do Okresního Města autem. A jestli čekáte, že se do něčeho navalejí a nabourají, nebo je přinejmenším chytnou policajti a seberou jim papíry, tak čekáte marně, protože kdo má štěstí dneska, bude ho mít pravděpodobně taky zítra a pozítří a bude ho mít asi nafurt.

A bude ho zkoušet pořád a pořád, a ukáže se, že to štěstí je nevyčerpatelný a nemá dno. V tomhle se každej rád utvrdí, profesor by o tom mohl vykládat, má to načtený, a nejlíp se o tom kecá v hospodě, to by mohl držet každou chvíli přednášku a ti tupci ho pozorně poslouchají, pak že není nikdo doma prorokem, poslouchají ho, jako kdyby seděli ve škole, nebo dokonce v kostele, a on jim vytrvale káže, ale víno, ne vodu, a taky ho s nimi pije, takže je v tom soulad a on tím pádem nelže, protože tohle jim tady přesně chybělo, to jim chybělo doteďka, měli v sobě díru a to teď cítí, není nad filosofický a literární témata. A tak se u toho vína s tím profesorem v těchhletěch oborech vzdělávají a kupodivu u toho velkýho stolu pořád někdo sedí, i když někdo z nich tam donesl dvanáct židlí, furt je plno, ať dělají, co dělají.

A když to tuhle partu někdy nebaví sedět v tomhle vytouženým ráji, nasednou do terénního auta, vezmou lana a potřebný náčiní, podle toho, co jedou dělat, jednou natírat střechu kostela a jindy na jmelí.

Jak vylíčit tu bezstarostnost v novým tisíciletí? Nepopsal to dopředu právě Trockij, o kterým vyprávěl ten večer Profesor těm zaujatým zabedněncům? A když si nemohl Profesor vzpomenout na první a druhý jméno toho revolucionáře, neobvolávali snad celej večer svý známý, aby to zjistili, a Profesorovi tak ulevili, protože ho kvůli tomu nevědění rozbolela hlava. Nebylo to, jako když sháněli první pomoc? Nebylo to, jako když přijede sanitka pozdě, nebo vůbec, že nikdo netušil, jak se Trockij jmenoval prvním a druhým jménem? A nebylo to trochu rouhání, když tu první pomoc Profesorovi a sobě takhle volali? A vůbec, znáte někoho jinýho, kdo by zheveroval své kumpány a vsugeroval jim takový kraviny, že by kvůli nim opustili reálnej svět?

Snili byste rádi taky? I když byste taky uměli sedět ve velký vejšce na větvi jako drozd nebo kos? A co kdybyste takhle uměli skočit z jednoho stromu na druhej jako opice nebo aspoň jako veverka? Vo co, že byste to nezkusili?

A jak u jeho hrobu pak lamentovala jeho mamka, „Bože, co mám dělat?“, jako by věděla od samýho začátku, že není dobrý kupovat ten kopec a sedět na něm a koukat jen do nekonečný dálky a snít. Že není možný dívat se na svět svrchu, z vysokejch stromů, a myslet si, že mám křídla? Že jsem se sám spletl s andělem, s mým vlastním andělem strážným, protože jsem zapomněl v tom opojení, že ten, kdo má křídla, je on, a ne já.

A co ty vinný kmeny, kdo se o ně teď pečuje? Víte, že nikdo? Možná čekají na někoho, kdo se o ně postará... Třeba zrovna na vás.