Má, co (ne)chtěla

Letní povídka pro Víkend MF DNES. Kdyby se vám zdálo, že tahle povídka je o někom, koho znáte, tak by to mohla být pravda.

 Chtěli byste mít něco úplně svýho? Takový malý království, o který byste se s nikým nemuseli dělit? Že by se Vám líbila vinice ve Francii, nebo byste měli radši biofarmu? Já bych třeba chtěla apartmán u Málagy, kde je léto dlouhý půl roku. Kde se vlní moře ze dvou stran, a když nemáte smůlu, nejdou jeho vody od Gibraltaru a je teplý. A ten mumraj, jakej tam je ve dne i v noci, ten se nevidí ani v jednom našem českým lázeňským městě. A taková uvolněná nálada nepanuje ani v našem hlavním městě v letní sezóně, kde si to užívají hlavně cizinci.

To bysme se ale musely umět narodit a ještě taky vdát, milé dámy, protože první kšeft je, kde a komu se narodíte, a ten druhej kšeft je svatba. Něco podobnýho mi říkal už před třiceti lety jeden řezník z Kolína, to o tom narození a svatbě jako o předpokladu dobrýho živobytí. A to byl u nás socialismus a nevědělo se, že bejt dělník nebo chudák vůbec není zas takový rito, jak se onehdy říkalo v rádiu a v televizi. Může mít ženská v týhle době nějaké samostatné království, ve kterým by jí nevládl manžel, otec, bratr? Nebo dokonce syn , nebo něco ještě horšího, třeba její zeť?

Moje jedna známá se jmenovala poměrně městsky už před sto lety, poněvadž jí rodiče nedali obyčejné jméno jako třeba Lidka, Máňa nebo Jitka, ale rovnou ji pojmenovali Vilma. V biblických dobách se prý vybíralo jméno dítěte hodně pečlivě a uvážlivě všemi příbuznými i několik měsíců, poněvadž to jméno předurčovalo další osud jeho nositele. Dobré jméno znamenalo jistou předzvěst dobrého života.

Tak tahle Vilma, která byla trochu výjimečná už kvůli svýmu jménu, tak ta chtěla takhle strašně moc svůj dům v lázeňském městě a podřídila tomu veškerý svoje konání. Chodila do práce i o dovolené, kdy prodávala v krámku místního kempu, poněvadž potřebovala peníze na nějakej ten dům, o kterém snila nejmíň dvacet let a i s manželem sháněli peníze, jak to šlo.

To by bylo povídání i o tom, jak sháněla kontakty, aby se dostala k vysněnýmu domu. Až jednou jí jedna baba u sklenky vína prozradila, že jedna její obstarožní kamarádka by prodala důvěryhodné osobě půlku lázeňskýho domu na kolonádě, kde skoro každej dům je chloubou zavedených rodin a má i nějaké jméno, jako třeba - Vila Vyhlídka, nebo ještě líp, Vila Merkur nebo Venuše, podle nějaké planety nebo ještě líp, podle samotnýho římskýho boha. Dobrá adresa je taky tam, a platí to doteď, že se tam poblíž, a čím blíž, tím líp, narodil nějakej významnej člověk v místním povědomí hodně důležitej, a to nejen v regionu, třeba lékárník, lékař nebo notář. Kdybyste šli někdy po místní kolonádě, mohli byste pozorovat, jakej význam měly a mají místní domy, a co teprve kdybyste zašli na městský hřbitov, to byste koukali, jaké hrobky si stavěla místní smetánka, která vydělávala na tom, že v lázních něco vlastnila, nebo tam pracovala, nebo tam aspoň bydlela. Dokonce dneska jedna cestovní kancelář, nebo i místní radnice provádí komentovaný pochůzky po hřbitově se zasvěceným výkladem, čí bylo co, a jak se to pozná snadno i po smrti.

A tak, jak se paní Vilma dozvěděla tu důvěrnou informaci o tom, že nějaká baba prodá za půl miliónu půlku lázeňské vilky, nebylo s ní k vydržení a dala kudlu na krk manželovi, jak mi později řekla, s tím, že tu půlku musejí mít, jinak si vypůjčí a jeho nechá na stará kolena samotnýho. Jak bezprostředně reagoval, nikomu z nás nevyprávěla, ale jisté je, že vybrala půlku miliónu v bance a dala ji do igelitky. S sebou vzala jednoho mladšího kolegu, aby jí kryl záda, jak říkala, a s tou igelitkou kráčela k vile, kde už čekala baba s celou rodinou chtivou peněz. Později vyprávěla, že ještě seběhla dolů pro smlouvu a peníze nechala ležet jen tak, jako by se nechumelilo, na stole v té vilce uprostřed chtivé rodiny. Nemyslete si, že když se vrátila, peníze byly fuč, jak ji napadlo, zrovna když byla dole a peníze ležely nahoře. Nic takového se nestalo, majitelé domu naopak prý ocenili projev týhle důvěry a dali ji nějakou slevu pod tíhou mravního obdivu.

Vilma má vytoužený dům, říká mu chalupa, kráčí Lázeňským Městem, přes rameno tašku, jak energický má krok, sebejistý, a má proč. Umí být optimista ve chvíli, kdy se jiní hroutí. Kdo by se nehroutil v šedesáti při pomyšlení na stáří nebo na smrt, kterou mu nikdo nedovolí ovlivnit?

Co vlastně ještě potřebuju, než trochu tý zábavy, ještě trochu si užít, teď dokud to jde, ty mladý holky mě štvou, to jim závidím, to mládí, i když jsou přitom blbý, ale nemají takovejhle krásnej dům. A jak řešit samotu v posteli, když koukáš do tmy a vedle tebe volný prostor, kam natahuješ ruku a nohu a nikoho nenahmátneš, a nikdo se po tobě nesápe, zničehonic po tom převalování vstaneš a hodíš na sebe oblečení, rychle se namaluješ a jdeš do kavárny plné lázeňských hostů, von se někdo najde. A v hospodě přes stůl pozvedává skleničku k sousedovi, kterého nezná a přimhouří oči, jako by mu chtěla sdělit něco navíc. A na to každej v jejím věku slyší, soused popadne taky skleničku a hned je samej úsměv, hned zapomene, že je stařík, pomyslí si, že je mu o deset míň, poněvadž je letní sezóna a poněvadž ta paní by se na něj tak významně neusmívala, možná si ubere i patnáct, v hospodě je každej prorokem. A ten, kdo je doma roztomilej dědouš, rozpomene se u hospodskýho stolu na svý mládí a vedle těch mladejch, kteří taky zapomněli, kolik jim je, vedle nich má plno energie a co když tu paní doprovodí domů, jako se to dělalo za mlada, když se chodilo z tanečních zábav, to bylo tenkrát smím prosit, a dneska jenom, zrovna jsem taky na odchodu, a co jednu skleničku na společné připití, snad to s námi neklepne a hned jdou až k jejímu baráku.

A tohle je můj dům, tohle je atribut mýho úspěšnýho života, poněvadž co jinýho je po tisíciletí atributem bohatýho, je to hlavně přebývání, dvoupatrový lázeňský dům s nápisem Herkules. A být pozván dovnitř byl pro toho pána čest. Nebyl by snad jako ten Herkules schopen hrdinských činů, když mohl tehdy stisknout kus jejího těla a nalézt hned kousek pod kůží její srdce? Nic jsme si neslíbili, povídala mi potom, poněvadž sdílené dobrodružství pro ni mělo větší cenu než dobrodružství utajované.

A ten lázeňský dům na kolonádě neví o tom, jak o něm snila třicet let, půlku svýho života, jak na něj myslela jako na dlouhodobý cíl, jak si ho vizualizovala, a nemožný obrátila v možný, aby se z venkovanky stala měšťka.

A do tý doby, než koupila první část domu, tak střádání a práce, a přesčasy, výhružky manželovi, únava, nemoc, brigády, práce na zahradě, prodej zeleniny ve výkupnách, oprava chalupy na vesnici a její prodej, dvacet let života - všechno za dům v Okresních Lázních. A pak v cizím městě, co najednou s manželovou urnou, když tady nemáme hrob, když jsme všechny naše hroby opustili a nechali je samotný daleko na vsi.

A to druhý patro, ještě koupit to druhý patro, aby bylo k prvnímu, aby byla ta vila celá, aby měla cenu jako celek, tak na práci do ciziny a dát peníze do kupy, a vila je koupená, to je štěstí, splněnej sen, něco k ukazování, tak ať každej počumí na tu secesi, takovou nikdo nemá, ani majitel skláren, ani starosta.

A kdo se dostane na vrchol svých naplněných vizí, musí spadnout dolů, a když se dostane do toho kulminačního bodu a chvilku si ten okamžik slávy vychutná, musí se kouknout dolů a už ho nic nezastaví v pádu, ani jeho děti, ani práce, ani ten dům, pořád jede dolů a je naštvanej, jak mu pánbůh namydlil schody a po těch namydlenejch schodech se dodrncá z druhýho patra svý vily do přízemí, a nakonec do suterénu, kam už nechodí žádný návštěvy. A jak si všechno užít, když vám přestane chutnat pivo, protože se po něm rozkašlete, jak je studený, i víno, po kterým vás rozbolí břicho a musíte na záchod?

A všechny hadry a šminky, co byly včera ve výkladní skříni a máte je teď doma ve svý skříni a na věšáku, nezastaví ráno ten pohled do zrcadla na ksicht, podle kterýho by se mohli učit šrafovat studenti grafiky na Hollarce.

A když vás pak navštíví děti, že nemají peníze, něco se ve vás hne a prodáte druhý patro a peníze dáte synovi a pak prodáte první patro a peníze dáte dceři a nakonec vám stačí ten suterén, kam chodí váš nový přítel, který vás ošetřuje, poněvadž v tom má trénink, protože jeho manželka měla nemoc, kterou jste dostala teď vy a v tom suterénu hrajete kanastu a čekáte, že se vystůněte. A pak se jen ptáte: Co mám dělat? A nikdo vám neporadí, protože je to věčná a poslední otázka: Co mám dělat?