Ani smrt Věry Čáslavské nedokázala některým zabránit, aby na její adresu trousili uštěpačné poznámky páchnoucí závistí a rozmělňovali její občanskou odvahu poukazováním na okolnosti rodinné tragédie.
Není možné popřít, že Věra Čáslavská byla famózní gymnastka, která proslavila naší zemi. Přesně zde končí pro některé kladné hodnocení jejích zásluh. Cokoliv dalšího je zamlženo a rozmělněno, jelikož by to znamenalo znovu upozornit na totální odpudivost tehdejší doby. To se nehodí do konceptu snění o slušném socialistickém zřízení a adorování údajně slušných mezilidských vztahů v tehdejší společnosti.
Nemá smysl zavírat oči před skutečnými komunistickými poměry. Bylo úplně jedno, kolik medailí získala na olympijských hrách a co udělala pro popularitu naší země. Prvořadým úkolem každého spořádaného občana bylo držet hubu a krok. Strana rozhodne, co si máš myslet.
Samozřejmě, že řada lidí byla pronásledována tvrději, než se stalo Věře Čáslavské, navíc nakonec jí bolševik, když mu to soudruzi z Kremlu nařídili, dovolil i trénování v Mexiku. Vlastně by si ani nemusela stěžovat. Chybělo jí vůbec něco?
Kritici vyčítají Věře Čáslavské naivní podporu Dubčeka, jehož verze socialismu neměla šanci. I naši potomci se budou divit, jak jsme se v některých směrech mýlili. Jenže my teď nevíme, v kterých. V klidu, jim se to bude stávat také při hodnocení jejich vlastní doby. Tehdejší vystoupení Věry Čáslavské znamenalo pro mnoho lidí posilu při vnímání toho, co je ve společnosti špatně. A články z těch pár týdnů, kdy byl tisk svobodnější, si pečlivě schovávali po dlouhou dobu normalizace.
Její osud přesně ukazuje, jak funguje totalita. Lidé musí zapadnout do mašinérie. Odlišný názor a kritika se nepřipouští. Ani sebevětší talent nepomůže, pokud není v pořádku ideologický profil. Jak směšně působí v tomto kontextu současné stížnosti na omezování svobody slova. Co se stane lidem, kteří nadávají na politiky a na současný systém, organizují protestní shromáždění, demonstrují, plní internet různými štvavými projevy? Obvykle nic, i když se někdy velmi blíží k hranici podněcování k nenávisti vůči skupině osob. Nakonec je lepší nechat je prskat než popotahovat za každé vybočení přes míru.
Kouzlo demokracie spočívá v právu každého na vyjadřování politického přesvědčení. Bohužel, najednou mnohým vadí, že Věra Čáslavská projevovala politické postoje. Nepřišla na slavnostní nominaci olympioniků před olympiádou v Soči, dovolila si nesouhlasit s prezidentem Zemanem, apelovala na solidaritu a spolupráci, vstřícně mluvila o pomoci uprchlíkům. Namísto konstatování, že mám jiný názor a můžeme na dané diskutovat, je slyšet výkřiky, že nemá co mluvit, a ať se podívá na svoji rodinu. Přesně v tomto spočívá bolševický styl. Nikoliv debata o různých názorech a hledání odpovědí, ale útok na bolavé místo a osobní urážky na adresu oponenta. Přesně stejné kádrování, jaké používal komunistický režim. Nesouhlasíš se mnou, najdu si na tebe kompromitující materiál a umlčím tě.
Věra Čáslavská nebyla největší obětí komunistické zvůle, ale byla vzorem statečného člověka, který se nenechal zlomit a dokázal si stát za svým názorem, i když jí to škodilo.
