Podle kvičení poznáte je

 „Kvičeli rudí vzteky,“ píše jeden bloger. „Lepšolidi často kvičí,“ komentuje Václav Klaus jr. na svém FB profilu. Záliba v používání slovesa kvičet se stala poznávacím znamením určitého způsobu myšlení.

Kvičení do svého slovníku s oblibou zařazují všichni, kdo se rádi vymezují a touží zdůraznit míru své razance. Jeho podtext je jasný, kvičí přece prasátka, a zvláště ta, která směřují na porážku. Vyrostla jsem na vesnici, kde se každý rok pořádaly domácí zabíjačky. Nebyly to však žádné naleštěné radovánky, kdy účastníci uvidí čistě opracované prase, a následně se notně opijí a přecpou vepřovým. Reálná porážka na vesnickém dvorku představuje výrazně naturalistický zážitek.

Prase před plánovaným dnem nedostalo nažrat, aby se následně ulehčilo praní střev. V osudný den bylo vyvlečeno z chlívku, a obvykle v tu chvíli vytušilo, o co se jedná. Ozývalo se pak mohutné kvičení, které ukončil řezník omráčením a následným vykrvením. Přičemž bylo povinností nachytat co nejvíce krve, aby jelita z ní připravená měla zachovánu co nejlepší chuť. Zvíře se v tomto procesu zmítalo v posledních záškubech nervů. S nádobou s krví bylo proto nutné zacházet obezřetně při současné snaze zachytit co nejvíce krve.

Jednu takovou zabíjačku si dodnes pamatuji. Cholerický řezník odmítal čekat na posily a situaci jsme musela zvládnout jen s bráchou. A opravdu bych nikdy, o žádném člověku neřekla, že kvičí. Vždy znovu mně naskočí obraz zimního odpoledne, kdy pobíhám po dvoře za prasetem a nejvíc ze všeho se těším, až to bude všechno za mnou. Nejsem útlocitná, vegetarián se ze mě nestal, ale nerada používám nepatřičná slova. Podruhé jsem slovo kvičet zaznamenala ve filmu Gladiátor, kdy jej použil Commodus popisující Maximovi se sadistickou rozkoší smrt jeho syna: „Říkali mi, že tvůj syn kvičel jako holka, když ho přibili na kříž.“

Záliba ve slovesu kvičet je spojena se způsobem vidění světa. Oponent není partnerem v dialogu, který má jiný názor, člověk, kterého respektuji, byť s ním nesouhlasím. Je přirovnán ke zvířeti určenému na porážku. S oblibou tento výraz používají všichni, kdo se rádi ostře vymezují a uznávají jen vlastní pravdu. Parlamentní listy vyloženě milují kvičení, protože naprosto koresponduje s jejich hystericky zjednodušeným viděním světa. Není mně však dobře při myšlence, že milovníci tohoto pojmu se dostanou k moci. Jejich záliba v silovém pojetí světa nepřinese nic dobrého nikomu, ani jim.