Nová ministryně spravedlnosti Marie Benešová se rozhodla triumfnout údernické tempo ministra Karla Havlíčka s jeho 16 hodinami práce denně a prohlašuje, že požádá úředníky na ministerstvu, aby si zrušili dovolené.
Premiér se chlubí, v závislosti na tom, kdy a komu poskytuje rozhovor, 14 - 20 pracovními hodinami denně. Noví ministři se rovněž chtějí předvést siláckými výkony. Zatímco Karel Havlíček do této hry zatahuje "pouze" nejbližší spolupracovníky: „Dají tomu duši, veškeré své úsilí a bude to pro ně absolutní priorita,“ Marie Benešová rozšířila pracovní tempo na všechny blíže neurčené úředníky. Už tento její nápad by měl vést k vážným pochybám o jejím kompetenci coby ministryně spravedlnosti. Kdo jiný než právě ona, by měl respektovat právní předpisy.
Zákoník práce jasně stanovuje pravidla pro čerpání dovolené. I když má zaměstnavatel právo zrušit zaměstnancům dovolenou, může tak učinit jen z vážných nepředvídatelných provozních důvodů, a navíc jim musí uhradit náklady, které jim bez jejich zavinění vznikly. Ministerstvo spravedlnosti rozhodně není v žádné krizové situaci, kdyby muselo přistoupit k tomuto řešení. Benešová touží posunout vpřed legislativu. To klidně může i při respektování práv zaměstnanců.
Silácké prohlášení Benešové je prezentací mocí utržené ze řetězu. Je třeba ukázat, co všechno si šéfka může dovolit, aniž by se nad tím kdokoliv pozastavil. Podřízené pěkně srovnat do latě, aby pochopili, kdo je tady pán. Kvůli tomu, že si zaměstnanci ministerstva vezmou dovolenou, se Česká republika do žádné krize nedostane. Jenže komu bude vadit, že paní ministryně zvedne pracovní morálku úředníkům, kteří v pohledu mnohých představují jen dobře placené neproduktivní byrokraty.
Tolerance tohoto chování pramení z pocitu, že cizí neštěstí se mně osobně nijak netýká. Co si ale myslet o ministryni, v jejímž ranku je garance zákonnosti, když se otevřeně vychloubá nerespektováním pravidel. To není jen tvrdost na podřízené. Kde je garance férovosti jednání v jiných záležitostech? Podobně jako další úderníci, jako je třeba právě Karel Havlíček. Už jen deklarovaných 16 hodin práce denně. Uvědomuje si vůbec, že cesta do práce stejně jako přestávky na jídlo se do pracovní doby nezapočítají? Dokázal by pracovat tímto tempem, kdyby měl pracovní podmínky stejné jako mají zaměstnanci u Amazonu, pokladní v supermarketech anebo dělníci v náročných provozech? A to prý má ještě koníčky a rodinu. Kdypak se jí asi věnuje.
Předvádění se nereálnými pracovními výkony je trapnou prezentací vlastní důležitosti, aniž by cokoliv vypovídalo o kvalitě práce a o skutečné schopnosti být odpovědným lídrem. Hodně mně to připomíná budování světlých socialistických zítřků s brigádami socialistické práce a jejich příjímáním závazků o plnění a překračování pracovních norem. O práci jako takovou příliš nešlo. Nejdůležitější bylo ovládnout lidi. Pracovat pro práci, dlouho a bez efektu. Nabourat soukromí a zrušit víkendy. Trend heroických pracovních výkonů byl v módě i v následujících letech. Využívaly ho firmy vždycky, když chtěli zkrotit zaměstnance. I v období, kdy se se firma dostane do vážných provozních problémů, může se chovat k zaměstnancům férově. Pokud to nedokáže, nesvědčí to o neodkladnosti jejich úkolů, ale jen o tom, že se k lidem chová jako k hadru. Vyždímat a zahodit.
