Vražda spáchaná legálně drženou zbraní je horší než za použití nelegální. Tedy alespoň podle následných reakcí politiků. Výsledek je sice v obou případech stejný, ale politik může říci: Milý občane, dělám, co můžu. Zakázal jsem držení zbraní, a nemůžu za to, že někdo porušuje zákony. Dokonalé alibi. Alespoň takto to vyznívá z některých nápadů na omezení zbrojních průkazů.
Za úvahami o omezení zbrojních průkazů se skrývá přesvědčení, že bezbranní občané jsou neškodní. Čím méně svobodná společnost, tím více potřebuje poslušné občany, kteří nemají choutky postavit se na odpor. Ve výsledku narůstá frustrace, protože solidním odpovědným občanům je odepřen přístup ke zbrani, a magor si ji vždycky sežene. Na druhé straně mít u sebe kvér ještě není žádná záruka, že se mně nic nestane. Pokud by v té restauraci v Uherském Brodě měli všichni zbraň, někteří by se možná postříleli navzájem. Ti policisté, co dorazili jako první, měli také zbraň, ale jak říká v časopise Týden bývalý člen zásahovky, „podělali se.“
Základem úspěšné sebeobrany je schopnost nepodělat se. Jak banální a samozřejmé. Ale v praxi to vyžaduje trénink a srovnanou hlavu. Což bohužel chybí i policistům. Jejich výcvik je nedostatečný a ti, kdo chtějí být dobří při zásazích, si často platí lekce skutečně účinných bojových sportů ze svého. Mít u sebe zbraň může být psychickou oporou, ale kdo si je jistý, jak zareaguje ve stresu. Třeba taková procházka nočním parkem s pistolí připravenou k výstřelu. Když pominu, že to není dovolené, střílet okamžitě na to, co se pohne, není dobrý nápad, jak potvrdí mnozí myslivci. A co se asi stane, když násilník funí slečně do ksichtu, a ona nonšalantně prohodí: „Jejda, pardon, musím si vyndat pistoli z kabelky.“ I když možná by ta vteřina údivu postačila na to, aby v druhé mohla zasadit obzvlášť účinný úder. Ale tohle chce fakt trénink.
Bohužel si často zbraň pořizují ti, kdo si chtějí potvrdit statut, nadzvednout sebevědomí a zakrýt komplexy. A zoufalé manželky pak vyndávají náboje a schovávají pistole. Zbraň sama o sobě nikomu nepomůže, pokud se ji nenaučí dobře a se zdravým rozumem ovládat. Co se týká povinné vojenské služby, to jsou všichni velcí pacifisté, ale vlastnit zbraně, to ať nikdo nikomu nezakazuje. Nejsem ani pro zbytečné restrikce ohledně zbrojních průkazů ani pro povinnou vojenskou službu. Jen si myslím, že trocha fyzického výcviku, který zvýší obranné schopnosti, je velmi rozumnou cestou pro každého, kdo to myslí s vlastním bezpečím vážně.
Na prvním místě je to pořád zdravé a sebevědomé vyhodnocení situace. Určitě už jste někdy slyšeli, jak odhodlaná dáma vyhnala se smetákem ruce ozbrojeného lupiče. Není potřeba vždycky střílet, stačí projevit odvahu, a to je někdy účinnější než bouchačka v ruce. Jednou takhle v metru, jistý rozměrný spoluobčan poněkud více zaplňoval dveře, aby zbylo málo místa na projití. Celkem pochopitelně, aby další jeho spolupracovníci měli více prostoru pro svoje kapsářské řemeslo. Nenásilně jsem ho posunula o kousek dál, aby se místo uvolnilo. Ostatní spolucestující projevovali pochvalné nadšení. Jen jsem si říkala, proč se té akce neujal už někdo přede mnou.
Spoléhat se jen na zbraň není moudré. Bouchačka to za mě nevyřeší, pokud s ní neumím zamířit.
