Bojovat proti Bavernetu patří k mediálně nejvděčnějším aktivitám. Potlesk na otevřené scéně za projevenou chrabrost je jistý. Protivník je daleko, nerozumí česky a nejspíš je to mu to tak trochu jedno, co se o něm u nás píše.
Žádná sociálka nepracuje optimálně, a to z celkem prostého důvodu. Úřad musí disponovat pravomocí a mít pravomoc neznamená mít rozum. Úředník, zde asi častěji dáma, má ráda tabulkové hodnoty. Tedy, přesně definovaná kritéria, jak má vypadat optimální výchovné prostředí pro dítě. Jakmile ty kolonky nesedí, začíná být pro rodiče krušno. Na druhé straně úředník nekoná, když evidentně neexistuje žádný důvod. I když někdy se může jednat jen o neblahý sled událostí, který vytvoří výsledný pomýlený obraz.
Medializace případu Michalákových je obrovská a obvykle dramaticky jednoznačná. Výjimku tvoří některá média nabízející i jiné pohledy. Jednoznačné pochybení Bavernetu spočívá v opomenutí zkoumání, zda neexistoval někdo z širšího příbuzenstva, kdo by se mohl o kluky postarat a také roztržení sourozenecké dvojice je surovost. Ostatní zase tolik jisté není. Zeptal se někdo chlapců, jak jsou nadšeni z toho, že se stali mediálními hvězdami?
Kauza je především vynikající ukázkou perfektního politického marketingu. Bojem proti Bavernetu v Česku rozhodně nikoho nenaštvete. Nevstoupíte do sféry zájmu opozice a dokonce ani ne koaličního partnera, a co je nejdůležitější, nerušíte ani zájmu byznysu. Prostě ideální země, proti které je možné vytáhnout do boje v plné zbroji.
České děti neměli problém jen v Norsku, ale třeba také ve Velké Británii. Jenže, ta je členem EU, alespoň zatím, a ministerstvo zahraničních věcí upozorňuje rodiče, aby si uvědomili, že přestěhováním do Británie podléhají též jejím zákonům, a to na základě předpisů EU a mezinárodních smluv. Pokud měli problémy, byly řešitelné, ale rozhodně se vší diskrétností, jelikož rodiče moc době věděli, jak moc by si uškodili jakoukoliv medializací.
Spanilá jízda proti Norsku má další politickou výhodu. Dává totiž zapomenout na domácí problémy. Připustit, že i česká sociálka se může mýlit, není až tolik populární. Vzhledem k počtu týraných českých dětí, jejichž počet se bohužel nesnižuje, není v českých rodinách zdaleka všechno v pořádku. Na druhé straně jsou v ohrožení rodiče, kteří chtějí vychovat děti co nejlépe, milují je, ale zrovna se jim nedostává peněz. Hmotná nouze byla totiž též jedním z důvodů pro odebrání dítěte. Ustupuje se od něj, ale není jisté, zda úplně.
Podle odhadů Ministerstva práce a sociálních věcí se u nás ročně odebírá až 3 000 dětí. Kde existuje jistota, že všechny tyto případy jsou naprosto v pořádku, a proč u nás přesto pořád existuje tolik týraných dětí v rodinách? Dvě klíčové otázky, na které nejsou podávány dostatečné odpovědi. Jedná se o naše území, odebrané děti bohužel často směřují do ústavní péče, která je u nás stále ještě výrazně preferovaná.
Trend buzerace rodičů za drobné výchovné chyby je nepochybně škodlivý. Láska k dětem se těžko vejde do úředních kolonek. A dítěti je možné psychicky někdy ublížit i víc než fyzicky. Drama kvůli jednomu pohlavku z rozčilení není na místě. Vzpomínám si, že jsme jako děti ocenily krátký spravedlivý trest oproti dlouhému období dusna, kterým rodiče též trestali nezvedené děti. Ale namlouvat si, že u nás je vše bez problémů, je zase nemístný optimismus.
