Odstraněním křížů z řeckých chrámů ukázal Lidl na jakou marketingovou strategii sází. Stávajícím zákazníkům je to jedno, ti tam chodí kvůli cenám. Potenciál nových spatřuje v těch, kterým by kříže mohly vadit.
Není za tím žádná politická korektnost ani multikulti šílenství, ale čistě byznysové rozhodnutí Lidlu. Ukazuje se, že funguje, jak Lidl zamýšlel. Po první vlně odporu a rozčileného znechucení nad smazáním křížů se čím víc ozývají relativizující hlasy. Hlavně se prosím z toho nezblázněte, vždyť přece o nic nejde. Nikde jsem nečetla tolik pochvalných ohlasů na Lidl, jako v komentářích pod výzvou k týdennímu bojkotu Lidlu ministra Jurečky. Rozumím tomu, že takováto iniciativa ze strany ministra je a priori odsouzena k neúspěchu. Ministr je k tomu, aby dobře řídil rezort. Organizování bojkotů sluší občanských iniciativám, nikoliv vládním představitelům.
Lidl vsadil na to, že o zavedené zákazníky nepřijde. Sami mu potvrzují. Prosím, nedělejte z toho drama. Lidl se hezky chová k prodavačům a dobře je platí. Mají tam kvalitní zboží za dobré ceny. Vždyť je to jedno. Všechny řetězce jsou hrozné. Je to jenom reklama, kdo by se tím zabýval.
Myslet a jednat v principech stojí trochu námahy a občas se může i prodražit, a to nejen finančně. Komfortní cesta je daleko lákavější a nebolí. Jednoduše si zanadáváme na omezování svobod v současné společnosti, nasdílíme pár neověřených zpráv o úpadku naší civilizace a nebezpečí, které pro nás znamenají uprchlíci, posteskneme si nad příšernou politickou korektností, která nám nedovolí říkat, co si myslíme, a jdeme vystát další frontu do Lidlu.
Žádná jiná síla než síla předpokládaného kšeftu nedonutila Lidl umazat kříže. Stejnou sílu má v rukách zákazník. Jen musí zvednout zadek a jít nakoupit do jiného krámu, a možná zaplatit o pár korun navíc. Kouzlo občanské angažovanosti spočívá v ochotě udělat něco navíc sám od sebe a za sebe. Daleko víc ovšem láká představa, aby zasáhl nějaký vyšší orgán a nařídil Lidlu vrátit kříže na letáky, anebo aby jim alespoň napálil mastnou pokutu za nedovolenou úpravu fotografií. To je ale proti opěvované svobodě.
V rukách máme dost prostředků, ale míra rozčilení obvykle velmi rychle opadne při pohledu do peněženky a na gauč.
