Když se ukázalo, že výstava v sídle KSČM nesoucí více než servilní titul „Dni zářící hvězdy; dni narození věčného generálního tajemníka korejské strany soudruha Kim Čong-ila“ je přece jen trochu průšvihem, organizátoři odstranili fotky soudruha diktátora a pozměnili název a komunisté jsou spokojeni. Severokorejci si skutečně zaslouží obdiv. Za to, co všechno vydrží. Jsou jedním z velkých experimentů jak ovládat a vysávat společnost, aniž by lid diktátora zmasakroval. Výstava není úplná, některé fotografie chybí.
Nenajdeme tu žádný snímek severokorejského pracovního tábora, a to tam o ně není nouze. Nemluvě o veřejných popravách (třeba za sledování jihokorejské televize). Ani záběry ze zbídačených venkovských oblastí, kde se lidé primitivními prostředky pokouší vypěstovat cokoliv, co je schopné vyrůst. Záběry na podvyživené obyvatele, dospělé i děti. Vojáky vykonávající nejrůznější manuální práce, protože režim nemá dostatek prostředků ani pro armádu. Lidé v mizerných hadrech, kteří poprvé ve svém životě viděli mobilní telefon. Chudáci, kteří se snaží u silnic a na různých pláckách prodat, cokoliv, co by byl ochoten kdokoliv koupit.
„Na těch fotografiích vidíte všechno, co KLDR v podmínkách, které má, dokázala,“ pravil soudruh Šimůnek. To tedy toho dokázala opravdu hodně. Po rozdělení korejského poloostrova na tom Severní Korea byla o něco lépe než Jižní. A pak to vzal ruky Kim Ir-sen a po něm Kim Čong-il s tak razantním fušerstvím, že to ani zdejší soudruzi nedokázali. Do začátku 90. let je držel nad vodou socialistický tábor, pak Severokorejci spadli na totální dno. Odhady počtu obětí hladomoru v polovině 90. let oscilují v rozmezí 600 tis. až 2 milióny obyvatel. Severokorejští vůdci tehdy vzkázali lidu, ať se postará, jak umí. A potichu začali tolerovat černý trh. Situace se postupně nepatrně zlepšila a v současnosti jsou Severokorejci schopni předvést návštěvám z ciziny naleštěné děti ve vzorových školách. Ale stále jsou tu lidé, kteří nemají dostatek jídla.
Pro komunistické papaláše je ovšem země zaslíbeným rájem. Vyvolení mají k dispozici veškerý luxus a nouzí zaručeně nestrádají. Obyčejní lidé nemají žádný přístup ke znepokojivým informacím a nejsou tu proto žádní kverulanti, kteří by poukazovali na sociální rozdíly a vůbec jakékoliv ohyzdnosti kapitalistického systému. Oficiální severokorejská tisková agentura je zásobuje dvojím druhem informací: o úspěších jejich země a zvláště milovaného vůdce a pak deštěm síry meteným na jihokorejské sousedy a USA. Přesto víra v systém byla Severní Koreji zlomena i u těch pravověrných právě v období hladomoru. Původně zde existovalo optimální komunistické blaho: my vám dáme najíst a vy nebudete do ničeho kecat. Jakmile spadla schopnost nakrmit na nulu, nastal těžký šok. I pravověrní pochopili, že je něco špatně. Aktuálně se snaží pouze o jediné: přežít.
Zdejší soudruzi by se ovšem měli mít na pozoru před ideovou nečistotou. Pravý komunismus je totiž založen na ateismu, náboženství je podle Marxe překážkou lidského štěstí. Severokorejští soudruzi dospěli k závěru, že je lepší lidskou víru ovládnout, než ji zakázat. Bohem se stal Kim Ir-sen, Kim Čong-il pak božím synem. Severokorejské noviny běžně informovaly o nadpřirozených jevech spojených s osobami diktátorů, např. se uklidnilo rozbouřené moře, když námořníci přidržující se potápějící se lodi, začali zpívat oslavné písně na Kim Ir-sena, anebo když Kim Čong-il navštívil demilitarizovanou zónu, padla tajemná mlha, aby ho ochránila před jihokorejskými ostřelovači. Po jeho smrti bylo životu nebezpečné nedostatečně truchlit a propaganda dokonce vzbuzovala v lidech naději, že Kim Čong-il ve skutečnosti nezemřel, ale pokud budou lidé dostatečně truchlit, vrátí se zpět. Všichni Severokorejci museli mít doma jeho portrét, o který museli pečovat více než o svatý obrázek, přičemž policejní inspektoři kontrolovali, zda je úroveň péče dostatečná. Jaký obraz mají doma naši komunisté?
Dobrá je to nostalgie po starých časech, je to levicové blouznění. Ale občas by to chtělo alespoň trošku charakteru a neopěvovat jednu z nejhorších diktatur, co jsou na světě k mání.
S využitím faktů uvedených v knize Barbory Demickové: Není co závidět.
