Kolik centimetrů kůže může muslimka odhalit a kdo nesmí provokovat

Islámští učenci se sáhodlouze zabývají ženským oděvem, co všechno musí být zahalené, jakou barvu a střih má oděv mít, co všechno je na ženě vzrušující.  Povinností ženy je totiž nevyvolat v muži žádnou touhu a je za toto zodpovědná. Pokud se muž jakkoliv vzruší, je to vždy chyba ženy. Alespoň takto vnímala svoji výchovu Ayaan Hirsi Ali. O svých zkušenostech vypráví v knize Rebelka s podtitulem Odvrácená strana islámu.  

Ayaan vyrůstala v totalitním Somálsku, pobývala určitý čas i v Saudské Arábii, posléze se přes Etiopii a Keňu dostala do Holandska, kam prchla, aby nemusela žít s mužem, kterého ji otec vnutil jako manžela. Setkala se pouze s tou podobou islámu, který se zabýval stále dokola upřesňováním detailů ženského vzhledu (spíše tedy nevzhledu), přičemž duchovní rozměr prožívání víry se vytratil do neznáma. Dívkám bylo od malička vtloukáno do hlavy, že nesmí vzrušit muže.

Jednotliví učenci se nemohli shodnout, zda je víc nebezpečný pohled na ženské oči, a proto je musí klopit, jiní považovali za smyslné křivky brady, další zase dlouhé štíhlé prsty, problémem byly také plné rty. Nebezpečné byly rovněž podpatky, správně bylo nosit boty bez podpatku, nepoužívat žádné parfémované kosmetické prostředky a hlavně sedět doma. Ayaan z toho nakonec vychází, že: „Pravé muslimky by se měly zahalovat i před slepým mužem, dokonce i u sebe doma.“

Bohužel nejde „jenom o ženské“. Držení ženy pod hábitem a pod zámkem má nepříjemný přesah. Vede k nebezpečnému způsobu myšlení, jehož výplodem je přesvědčení, že můžu někoho napadnout, protože mě svým chováním provokoval. U nás to naposledy známe z historek Divokého západu: „Proč jsi zastřelil toho cizince?“ – „Divně se na mně podíval.“

Západní civilizace se propracovala k přesvědčení, že každý je odpovědný za svoje činy a jeho obranné reakce musí být zásadně přiměřené. Provokovat je možné v mezích vlastních svobody, a pokud jsou překročeny, existují instituce, prostřednictvím kterých se bráníme. Islámský svět, alespoň jeho určitá část, zatím žije ve zkratce: „provokoval mě a tím mně dal důvod, že ho můžu napadnout.“

Západní myšlení vychází z jiné premisy. Všichni máme stejnou svobodu končící na hranici svobody druhého. Svoji svobodu můžeme hájit přiměřenými prostředky. Míří na kvérem, tož ho zastřelím. Zranil mě perem? Hodím po něm pero. Případně můžu podle libosti zahájit soudní proces na obranu svých práv.  

Z tohoto důvodu je trochu nešťastné spekulovat, zda si francouzští karikaturisté svojí provokací nezavinili svůj osud, jak např. učinil vzápětí po tragédii Tony Barber ve Financial Times. Tímto totiž vyrábí z oběti spoluviníka. Není možné ustupovat jen proto, že někdo jiný je přesvědčen, že si své zraněné city může řešit po svém. Kultivovaná společnost je ideál. Ale je pořád lepší být drzý a provokativní než předpodělaný a hyperkorektní, a zakázat proto např. o Vánocích betlémy a další vánoční symboly na veřejném prostoru, jak se občas daří některým expertům z důvodu nejapné přecitlivělosti. Všechny tyto ústupky totiž vedly pouze k posílení vědomí militantně smýšlejících muslimů, že právo je na jejich straně. Nikoliv vyvážené svobody, ale ve jménu nerozčilení jejich smýšlení se omezují práva ostatních. Humor karikaturistů přišel některým nevkusný. Ale oni se nebáli. Odvážný protivník je nejvíc nebezpečný, což třeba moc dobře věděli komunisté nejen u nás, a ti, kdo se nebáli, byli proto první na řadě. A z jiného konce světa a doby: nebála se také Malala Júsufzai, což ji málem stálo život  

Za svobodu projevu byly položeny mnohé životy a v našem prostoru existují instituce, pomocí kterých může ten, jehož cítění bylo napadeno, hájit svá práva. Projevená solidarita s Charlie Hebdo je obranou svobody projevu, kterou není možné omezovat na písknutí.