Jednoho uprchlíka přijmeme, dva jsou příliš

Stanovení kvót na přijímání uprchlíků je typickým produktem filozofie „přijmeme opatření a problém bude vyřešen.“ Kdo by se trápil pátráním po skutečných příčinách potíží. A kdo je proti, je egoista a xenofob. 

Máme přijmout 525 uprchlíků, to je přece zanedbatelné číslo. Můžeme položit doplňující otázku: a to tedy přijetí 520 uprchlíků znamená, že jsme sobci a 530 velcí altruisté? Povinná solidarita nadiktovaná shora škodí uprchlíkům i Evropě.

Stanovení kvót je dalším útokem na svobodu rozhodování a ve výsledku působí opačným efektem. Vzbuzuje další vlnu odmítání lidí s nešťastným osudem a zvyšuje odpor proti EU. Na kvótách je smutná především skutečnost, že nic neřeší. Uprchlíci budou přicházet dále, kvóty nekvóty. Spolupráce zemí musí fungovat na jiných principech, než nasázení příslušných parametrů do excelovské tabulky. Je silně kontraproduktivní, pokud má pomoc fungovat způsobem, který působí více odporu než sounáležitosti.

Nemá smysl licitovat o tom, kdo byl hlavním viníkem neutěšeného stavu zvláště v afrických zemích. Celé to můžeme shrnout: Od kdy vstoupila bílá noha na území Afriky, je to špatně. Zpátky to vrátit nejde. První zásah představovali otrokáři. Pak se usídlily koloniální velmoci. Pro zjednodušení práce si tehdejší mocipáni namalovali hranice zemí podle pravítka, přičemž vždy do jedné sdružili kmeny, které se historicky nesnášely. To aby se jejich členové hezky drželi pod krkem a nebyli schopni se sjednotit. A třetí ranou byla studená válka. Korupce místních vládců Američany a Sověty. Konkrétně nyní rozvráceného Lýbie - Kaddáfího podporovali horem dolem sovětští bratři. Ty režimy se začaly otřásat poté, co je přestali živit soudruzi zleva i zprava. Obyčejný lid neměl nikdy poznat šanci poznat normální prostředí. Spoluzodpovědnost západní civilizace je dána. Teď jenom, jestli by někdo nevymyslel kvóty na její vyměření. To by Češi možná vyvázli docela dobře. Ani jako součást Rakousko-Uherska jsme si coby kolonizátoři moc neškrtali.

Do takových poměrů se implantuje demokracie opravdu obtížně. A pokud se mají země někam pohnout, jen za pomoci podpory zvenčí. Irák se dostal průšvihu jedině proto, že Američané nebyli po válce schopni pomoci s budováním fungujících institucí.

Evropským zemím nezbývá než se spojit při hledání dlouhodobějších řešení. Rozpočítávání nešťastníků je alibismus. Evropa sama je však bohužel oslabená a zmítá se ve vlastních rozporech. Údajně potřebuje uprchlíky, aby vykonávali práce, které v Evropě nikdo nechce dělat a aby se doplnily lidské zdroje, protože Evropa vymírá. Jak to ale vysvětlit mladým Italům, jejichž nezaměstnanost osciluje kolem 40 %. Naši, a nejen naši předkové odcházeli do Ameriky za prací, a všichni se tam uživili. Někde se stala chyba v systému. Špatně nastavené sociální dávky, progresívní daně a dotace na neužitečné projekty.  

Schizofrenii vládne, kam se podíváš. Domácí politici akcentují v souladu s místními náladami uprchlické nebezpečí, europoslanci z bezpečné vzdálenosti hlasují pro kvóty. Schopnost být solidární se nepovzbudí diktátem. Máme nespočet agentur na zkoumání různých marginalit. Neuškodilo by také udělat něco pro poznání jednotlivých lidských osudů. Zavládla tu hysterie okolo syrských rodin. A co jsme se o nich dozvěděli? Kdo se dotkne lidského utrpení, má šanci, že se jeho pohled pozmění. V okamžiku, kdy máte možnost projít se po africké vesnici, s člověkem to zacvičí úplně jinak, než sebelepší televizní pořad. Chybí konkrétní informace a příběhy. Hází se čísly a nepředstavují se komplexní řešení spočívající ve strukturované pomoci.