O vyhlášení první světové války rozhodli muži. Aniž by to nějak zamýšleli významně tím přispěli k emancipaci žen, což bylo vedlejším produktem tohoto rozhodnutí. Během krátkého období se dramaticky změnily společenské poměry. Poválečná společnost se významně odlišovala od té předválečné. A stačily k tomu pouhé čtyři roky a bohužel také milióny mrtvých mužů. Postavení žen se proměnilo nejrychleji v dosavadních dějinách.
Vedlejších nezamýšlených efektů první světové války bylo daleko více než těch, které tkvěly v původních představách tehdejších vůdců, tedy zabojovat si a upevnit si své postavení. Ve výsledku nebyl poražen nikdo a všichni. Ti, kdo řekli ano vyhlášení války, vycházeli z dosavadních zkušeností a způsobu uvažování, podle kterého byla válka legitimním politickým prostředkem vedoucím k vyřešení konfliktů a k upevnění postavení. Tehdejší představitelé netušili, že časy salónního vedení války dávno skončily. Armáda vyrazí kamsi do polí, tam si zaválčí a odskáče to pár pěšáků. K ranní kávě si vyslechneme zprávy z bojiště, pak uctíme padlé hrdiny a život ve městech bude mezitím nerušeně pokračovat dál. Místo toho padli na hubu do bahna nejen vojáci v zákopech. Vůdcové nastartovali takový běh událostí, který by si nedokázali představit ani v největší fantazii.
Rozhodně nikdo z tehdejších politiků v danou chvíli neměl na mysli zrovnoprávnit postavení ženy. Ty už se předtím začaly hlásit o svá práva. Šlo to pomalu a těžce. Pak ale muži odešli na frontu. A ženám nic jiného nezbývalo než převzít práce, které dosud neměly svěřeny. Ženy si určitě nepředstavovaly, že jejich emancipace bude probíhat zrovna tímto způsobem. Ve válce umírali jejich nejbližších, ženy často zůstávaly dlouhou dobu bez jakýchkoliv zpráv. Ale musely dál žít, postarat se o hospodářství, o děti. A zjistily, že zvládnou práce, o kterých předtím mnozí mudrcové soudili, že jsou neslučitelné s křehkou ženskou konstitucí. Jak úsměvně vyznívá meditování o tom, zda sportování neškodí slabému ženskému organismu. A dvanáctihodinová dřina v továrně nebo na poli mu snad prospívala.
Výsledkem války bylo mimo jiné uznání rovnoprávného postavení žen ve společnosti, jejich politických a občanských práv. Jen tak mimochodem, zavedení kvót by bylo méně drastickou formou, jak dospět k rovnoprávnosti žen. Ale k některým poznáním se člověk nedopracuje jinak, než tupým nárazem.
Nemyslím, že ty kvóty by byly samospasitelné. Chápu ženy, které se vypracovaly tvrdou prací, že je považují za urážející. Na druhé straně rozumím i těm, co je prosazují. Jejich podstatou je totiž představa a očekávání, že mužské a ženské chování je odlišné a je potřeba vzájemného vyvážení. Je to opravdu tak, anebo jsou to jen naše zbožná přání? Lze s jistotou tvrdit, že kdyby tomu šéfovaly ženské, žádná válka by nebyla? Ne, není to tak jednoduché. Pobavil mě Luděk Niedermayer (Genderová mission impossible v Čechách), když zmiňuje personalistku varující před přijetím kandidátky kvůli riziku otěhotnění. Žena ženě vlkem v praxi.
Od zvýšení počtu žen v politice a vůbec na vedoucích pozicích se očekává přátelštější a spolupracující společnost. A od žen pak takové ty jejich „ženské“ vlastnosti, čímž je míněno a dobrá komunikace, menší soutěživost, větší citlivost a empatie. Nikdo nedokáže říct, ke kterým vlastnostem byly ženy vychovány a které jsou jim bytostně vlastní, pokud vůbec nějaké takové existují. Schopnost domluvit se, nervat se spolu jako psi, projevit trochu soucítění by totiž mělo být základem chování lidské společnosti jako takové, aby mohla v poklidu koexistovat.
