Co jste ještě nevěděli o Václavu Havlovi

Václav Havel by se jako autor absurdních komedií určitě velmi dobře bavil úvahami Václava Klause. Člověk, pro něhož prosazení politických svobod a demokratického uspořádání společnosti bylo osudovou vášní, je označen jako příslušník strany, která je tvrdě potlačovala. Komunisté milují svobodu stejně jako sněhuláci jarní sluníčko. Sobotní rozhovor s Václavem Klausem přinesl několik sympatických postřehů, pravděpodobně cíleně nezamýšlených, a proto o to roztomilejších.

Zmiňované interview bylo publikováno dne 1. listopadu, což je o svátku Všech svatých. Ruku na srdce, Václav Havel nebyl zrovna svatoušek, ale to zvolené datum, to je přece pocta. Připomínka Havlova vystoupení a (ne)tleskání vyvolala okamžitou reakci. Vzápětí bylo zveřejněno video s mohutným potleskem a všichni si mohli připomenout Havlův slavný projev před americkým Kongresem, a kdo všechno mu tleskal.   

Každé vyjádření v sobě obsahuje kromě vlastního obsahu i zprávu o tom, kdo je pronáší. Václav Klaus opět umožnil nahlédnout do svého nitra, které „nikdy, do konce svého života není schopné odpustit Václavu Havlovi a podobným lidem.“ Není to nic veselého, protože to znamená žít uzavřený ve vlastním světě plném nevyřešených vztahů.

Havlova kritika chování politických stran neznamenala popírání jejich smyslu. Nenávist směřuje proti existenci jako takové. Havel miloval ideály, ale dokázal stát nohama na zemi. Měl proto výhrady k chování partají, ale jako demokrat nemohl popírat nezbytnost politických stran. Na rozdíl od některých jiných politiků však byl schopen demokracii chápat komplexně. Tedy se všemi právy, kterými občané disponují, což znamená též právo sdružovat se a shromažďovat se, tedy i zakládat různé spolky a hnutí. Jsou tady jiní experti, kteří vnímali demokracii jako právo přijít jednou za čtyři roky k volbám a dokonce disponovat tím luxusem vybrat si z více než jedné strany. Jinak po zbytek volebního období držet hubu a krok. Co jste si zvolili, budete nyní poslouchat.

Ne všechno se podařilo, a lidé podlehli zklamání. Základní nedorozumění vycházelo z představy, že odteď máme demokracii a všechno musí fungovat, asi jako když zmáčknete knoflík u automatické pračky. Průšvih spočívá v tom, že demokracie je poměrně křehké uspořádání, které se uskutečňuje v rámci fungujících institucí. A o tyto instituce je třeba stále pečovat. Což vyžaduje námahu. Ale jde, jak zrovna ukázali poslední komunální volby, kdy i v tak anonymních enklávách, jako jsou jednotlivé části Prahy, dokázali aktivní kandidáti přesvědčit voliče a dosáhnout velmi překvapivých výsledků.

Mohli bychom se před každými volbami připomenout tato slova:

„Teď už opravdu nejde o to, která strana, klub či skupina zvítězí ve volbách. Teď jde o to, aby v nich zvítězili – bez ohledu na své legitimace – ti mravně, občansky, politicky i odborně nejlepší z nás. Budoucí politika i prestiž našeho státu bude záviset na tom, jaké osobnosti si vybereme a posléze zvolíme do svých zastupitelských sborů.“ (Novoroční projev VH 1.1.1990)

Václav Havel mluvil o ideálech a jeho zamilovaná slova pravda a láska se stala nadávkou. Jenže posměváčkům pak nezbude než žít ve lži a nenávisti. Komu se nelíbí ideály a má pocit, že si za ně chleba nekoupí, podřizuje se diktátu peněz, kde vítězí silnější. Ne Havel, tato pravidla nezavedl. Havlovo pojetí svobody bylo klasické: „Moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda jiného.“ Jiní vycházejí z odlišného přístupu: Moje svoboda je prostor, kam dosáhnou moje ostré lokty, a končí tam, kde mě zastaví pravý hák soupeře. A to prý je ten správný volný trh.  A pak se všichni diví, jaké poměry ve společnosti vládnou.

Zájem o lidská práva není rozmarem milionáře. Přehlížet jejich hrubé poručování a kamarádit se s představiteli nedemokratických režimů žádné štěstí nepřinese. Znamená to pouze lichocení jejich egu a omluvu pro jejich činy. Sázka na špatné kamarády se nevyplatí. Vysají z tebe, co se jim hodí a pak pod tebou podtrhnou stoličku.

Václav Havel pořád provokuje. Nedává spát těm, kdo nemůžou pochopit, proč nám tady nenaservíroval ráj na zemi a vyčítají mu současné poměry ve společnosti. Smějí se mu kvůli ideálům a zapomínají, že bez ideálů tady zůstane jen cynismus. A přicházejí s novými objevy. Jo, mimochodem, zatím neprozkoumanou oblastí je vztah Václava Havla k islámu. To jen tak, kdyby to po pár letech začalo být víc aktuální.