A vítězem voleb se stává politické bezvědomí

Proběhly volby do orgánu, o němž většina voličů a ani řada kandidátů přesně neví, co vlastně rozhoduje. Alespoň předvolební sliby podle toho vypadaly. V národních volbách jsou volební sliby potenciálně splnitelné, a až později se hledají důvody, proč splněny nebyly, v evropských volbách se rovnou bez uzardění slibovalo i to, co prostě není možné splnit ani při nejlepší vůli.

Slibovalo se ledacos. Snížení nezaměstnanosti, zrušení letního času, zodpovědné využívání dotací. Jen tak mimochodem, když už se v Evropě všechno sjednocuje. Proč nikdo z kandidátů nepřišel s heslem za jednotné elektrické zásuvky. Pokaždé, když přijedu do Itálie a snažím se narvat nabíječku od notebooku do sítě, říkám si, že něco v té Evropě by mohlo být jednotné.

Z hlediska konzistence volebních slibů je určitě vítězkou Jana Wolfová, jejíž volební kampaň byla založena na varování před nebezpečnými imigranty, aby pak po volbách prohlásila: „No jestli vážně vyhrála TOP, tak poprvé v životě začnu přemýšlet o emigraci.“

Volby se staly především referendem o tom, jak málo stačí k vítězství. Možnost svobodné volby patří k podstatě demokracie, není však přímá úměra mezi počtem voleb a mírou demokracie. Seriózní řešení jsou náročná a vyžadují hodně úsilí. Apelovat na spoluobčany a jejich zodpovědnost, protože na jejich hlasech záleží. Motivovat je a vysvětlit, co pro ně konkrétně znamená účast ve volbách.

Pak samozřejmě je možné vést debatu o potřebném množství EU poslanců a způsobu jejich volby, přičemž jako rozumný návrh se jeví nominace národním parlamenty.

Normálně by člověku bylo přiměřeně trapně, že byl zvolen tak málo hlasy. Stačí však pokrčit rameny, já nic, to je chyba voličů. Případně je to chyba EU nebo jejich zlovolných nepřátel.  

Co přinese budoucnost?  Budou volby platné, i když se dostaví pouze jeden volič?

Co takhle zkusit pár kreativních nápadů pro budoucnost, např. podle výše účasti ve volbách by se vypočítávaly třeba tyto položky:

• výše platu poslance;
• počet mandátů pro jednotlivé země.

A pár konkrétních volebních zážitků z jedné malé vesničky. Volební místnost je v místní hospodě. Celkem dorazilo něco málo přes 10 % voličů, převedeno na vytíženost volební komise, asi jeden za hodinu. Jednočlenná volební komise by tu dřinu zvládla a ještě by zbylo dost času na jinou zábavu. V zájmu demokratičnosti voleb je to samozřejmě neakceptovatelné. I když, pravda, okolo sedící štamgasti pokřikují: „Klidně to tam hoď za mě.“ Dorazí jen ti, co opravdu věří ideálům, nebo se chtějí na chvíli pobavit, anebo mají chuť to opravdu nandat těm nahoře. Převedeno do praxe: dva ekologičtí fanoušci, dva hlasy pro vládnoucí strany, jeden recesista a pak komunisté. „Vždycky jsem volil komunisty, za nich bylo líp!" pokřikuje jeden známý týpek. Členka komise mu připomene, že neplacení výživného, bylo i tehdy trestným činem.

Alespoň jedno pozitivum. Sečíst těch 13 hlasů nebyla velká dřina.