Málo pojištění novináři

Klienti zkrachovalé cestovní kanceláře Parkam dostali od pojištovny Generalli jenom část toho, co zaplatili za svoje neuskutečněné zájezdy. Případ prý „odhalil velkou díru v českých zákonech“ – přesněji další z velkých děr. Ale hlavně ukázal novinářskou bezradnost.

Nechci řešit, jaká je dikce zákona a zda je pojišťovna povinna zaplatit klientům celé zájezdy, i když se cestovní kancelář pojistila na nižší sumu, než by bylo potřeba. To je otázka pro právníky a zřejmě pro soud, aby rozhodl, jak chápat zákon. V tomto smyslu řeknu jenom jednu poznámku, kterou již dávno měli položit vládě a parlamentu novináři. Jak je možné, že v případě zákona, který řeší relativně jasný obchodní vztah, dojde k tak dramatické nejasnosti v jeho dikci, že je možná minimálně dvojí interpretace? Samozřejmě, že zákony jsou v konkrétní aplikaci často nepředvídatelné a až soud musí rozhodnout, ale to by se mělo stávat pouze v případech složitých a především vztahových, osobních. Ale v obchodním vztahu musí zákon hovořit přesně a zřetelně. Tuto otázku novináři nekladou a měli by, je naprosto legitimní, logická a její zodpovězení je zcela zjevně ve veřejném zájmu.

Pojďme dál. Osobně jsem přesvědčen, že když už stát upravuje něco zákonem (když má to neodolatelné nutkání), tak pokud příjme zákon nedokonalý, který umožňuje kličky a výmluvy, pak stát také přebírá značnou část odpovědnosti za následky. A v tom je zakopán další pes novinářského tápání v případu krachu cestovky Parkam. Kdo si poslechne a přečte většinu reportáží a článků na toto téma, musí žasnout nad tím, co můžeme nazvat „lživou objektivitou“. Dá se slovo jedné straně, dá se slovo straně druhé. Novinář nepátrá po faktech, nemá problematiku zvládnutou a nemá zjevně žádný názor – jeho informovanost o skutečnostech je minimální a představa o tom, jak má fungovat vztah mezi státem, soukromými osobami a firmami je vágní či nijaká.

Výsledkem je žurnalistická blamáž.

Především – prakticky nikde se člověk nedozví, že případ klientů kanceláře Parkam není první, kdy majitelé zájezdů nedostali zaplaceno sto procent ceny, protože si jejich cestovní kancelář sjednala nedostatečnou pojistku. Tento velmi důležitý fakt se dá celkem snadno zjistit prostým dotazem u asociace pojišťoven. Za dobu existence systému zkrachovalo 26 cestovních kanceláří. U 22 z nich již byly náhrady vyplaceny. A to v šestnácti případech ve výši 100 procent ceny zájezdů, ve zbylých pak v rozmezí mezi 7 až 98 procenty. Nikdy nebylo vyplaceno více, než činil pojistný limit pojišťovny. To jsou naprosto jasná fakta. Že by asociace pojišťoven falšovala údaje? Blbost. Přesto nedělá novinářům problém bez dalšího zveřejnit taková prohlášení, jako že „jde o průlomový případ první svého druhu“. Nesmysl – je jenom první, kterého si novináři všimli.

A asi je první, kde došlo na žalobu, ale určitě ne první, o kterém slyší na ministerstvu pro místní rozvoj. Přesto i z tohoto ministerstva zní v novinách informace, že Parkam je průlomový případ, totéž opakují zástupci asociací cestovních kanceláří.  A protože novináři nemají o faktech příliš povědomí, tak klidně do jednoho text nebo reportáže dají hlas A: „To už tu bylo“ i hlas B: „To tu ještě nebylo“. Pokud toto je představa o objektivní žurnalistice, tak potěš Pán Bůh.

Problémem je, že třináct let platí zákon, třináct let se podle něj vyplácí a třináct let žádný kontrolní orgán nad pojišťovnictvím ani žádná jiná státní instituce (třeba ministerstvo pro místní rozvoj)neudělali nic, co by zpochybňovalo zaběhnutou a ze strany pojišťoven používanou praxi.

Jenže novinář, který nemá žádný vlastní názor na to, jak má svět fungovat (kromě představy, že výplata musí být na kontě k patnáctému), takovéto věci neřeší. Pro něj stačí, když má dva protichůdné hlasy. Ty mu zajistí mzdu včas, že by chtěl poznat skutečnost a pochopit, jak se věci staly? K čemu mu to je, když by výsledek stejně nemohl konfrontovat s vlastním přesvědčením (protože neexistujícím). A pokud je takový novinář v televizi, tak svoji reportáž ukončí vtipným: “A teprve příští měsíce ukážou, zda se klienti CK Parkam dostanou ke zbytku svých peněz“.

Novinář se nemůže pojistit proti neznalosti jinak, než vlastní zvídavostí. Ale to je, zdá se, příliš vysoká cena. V tomto smyslu není mezi manažery CK Parkam a českou žurnalistickou obcí žádný velký rozdíl. Šetří na pojistkách naprosto stejně.

P.S. Když jsme u těch televizí – v této věci zafungovala Prima veřejnoprávněji než ČT. Alespoň kladla chytřejší otázky.