Sláva a uznání?

Kázání na 5. 11. 2017

Biblická čtení: Micheáš 3, 5-12; 1. Tesalonickým 2, 9-13; Matouš 23, 1-12

Biblická čtení je možno přečíst si zde: www.biblenet.cz 

           Komu by se nelíbilo být ctěn, být známý a populární. To je přirozená lidská potřeba. Každému z nás dělá dobře, když je u lidí v úctě. Je v pořádku,  když je to důsledek toho, že něco smysluplného vykonal, něco opravdu dobrého lidem přinesl. Problémem ovšem je, pokud se sláva, uznání stávají cílem sami o sobě. Jak trapně často působí lidé, kteří pro pár prchavých okamžiků slávy jsou schopni obětovat čas, vztahy, vše, za každou cenu na sebe strhávají pozornost.

            Nedávno jsem četl zajímavou myšlenku - Svět nepotřebuje úspěšné lidi. Potřebuje ale spoustu neznámých, zdánlivě neúspěšných, kteří v skrytosti, zapomnění dělají to co je potřeba.

            S jednou takovou problematickou, ctižádostivou skupinou lidí se Ježíš setkal a stálo ho to mnohé utrpení a nakonec i život. Podobně jako dnes, podobně jako po celé dějiny bylo i tehdy mezi lidmi věřícími v Boha spousta těch, pro které zbožnost byla příležitostí k zviditelnění se, k tomu jak se realizovat, dělat kariéru.

             Ježíš si s nimi opravdu užil své. A podobně jak Ježíš, tak svůj kalich hořkosti musí vypít všichni ti, kdo se s nimi potkají napříč dějinami. V Ježíši tito lidé velice jasně poznali konkurenta. Najednou to nebyli oni, kdo byli středem pozornosti. Byl to Ježíš. I když o to nestál, i když raději odcházel na pustá místa, přesto ho následovali zástupy.

             A tak s těmi, kdo svoji ctižádost promítali do zbožnosti, Ježíš absolvoval spoustu rozhovorů. Problém ovšem bylo to, že cílem těchto rozhovorů nebylo dovzdělat se ve víře, prohloubit si vlastní poznání. Ježíšovým protivníkům šlo o jediné - Ježíše chytit za slovo přistihnout ho, dostat ho. Zničit ho. Příliš zřetelně jim totiž nastavoval zrcadlo. Dokazoval jim, že jim jde jen o ně samotné, že jsou plni sobectví.

            A nyní, po té, co podle podání evangelisty Matouše se nikdo neodvažuje Ježíše zeptat. Ježíš pronáší varování. Varuje své učedníky a lidi kolem před svými protivníky. Kritizuje jejich pokrytectví. Jde jim jen o uznání, jejich zbožnost je vnějšková.

            Tak jako tehdy, tak i dnes veškerá hrdost a pýcha trvá do doby, než přijdou opravdové životní těžkosti. A v nich se ukáže, jak je veškerá pýcha a sebestřednost škodlivá.

Protože sebestředné lidi, zamilované do sebe samých těžkosti druhých nezajímají, umě od nich utíkají, nedotknou se jich ani prstem. Mají prostě svá pravidla, poučky, kterými odbudou všechny, kteří se nevejdou do jejich měřítek několika prázdnými frázemi. Proto Ježíš mluví o tom, že takový lidé svazují břemena a sami se jich nedotknou ani prstem. A to platí v náboženství i v politice. Kolik sebestřední, ctižádostivý lidé vytvoří nesmyslných zákonů, které potom komplikují vyrovnání se se všelijak složitou životní realitou.

            Do kontrastu s postojem svých protivníků dává Ježíš postoj služebníka. Říká paradoxní větu: „ Kdo z vás je největší, bude váš služebník. Kdo se povyšuje, bude ponížen a kdo se ponižuje, bude povýšen.“

            Jak se to ale stane? Bůh nějak zasáhne? Ne, k tomu nejsou potřeba nějaké mimořádné zázračné zásahy. Platí to, co říká Ježíš na jiném místě. Nic není skrytého, aby to nevyšlo najevo. Po ovoci poznáte je. Pokud je v životech lidí přítomna sebestřednost, sobectví, mohou se snažit, jak chtějí, dávat si jak chtějí ušlechtilou fasádu - vyjde to najevo. Jejich vztahy, společenství to se rozpadne, dříve, či později, i když to třeba nějakou dobu trvá. Takový lidé mohou být po nějakou dobu uctívaní, mocní. Nejpozději na konci života je ovšem čeká pád, ostuda, rozpaky, ponížení. Vynikne kontrast mezi slovy a skutky, mezi zdáním a skutečností.

            A naopak ten, kdo jako sloužil, nehledal vlastní slávu, ale dělal to, co je třeba, ten bude vyvýšen. Nebude to třeba tím, že by byl vnějšně nějak slavný. Bude to přítomno v ovoci jeho života, vztazích.

Amen