Osvícení skrze pád - úvaha před svatodušními svátky.

Biblická hodina na 13. 5. 2020

Citát z knihy Anthonyho de Mella Minutová moudrost:

Žákovi, který se tak pachtil za svým osvícením, až tělesně zeslábl, Mistr řekl: „ Paprsek světla můžeš chytit – ale ne svýma rukama. Můžeš dosáhnout osvícení – ale ne svou snahou.“

Zmatený žák řekl: „ Copak jsi mi neříkal, že se mám snažit vyprázdnit se? Právě to se pokouším dělat.“

Takže jsi teď plný snahy být prázdný!“ řekl se smíchem mistr.

Doprovodný text z Bible – Jan 20, 19 – 22.

Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“ size="12pt"Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. Ježíš jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého.

Úvaha před svatodušními svátky.

Osvícení, obrácení. To jsou slova která označují rozhodující obrat v životě. Bohužel je tomu často tak, že těmito slovy je označováno něco úplně jiného, než je pravou náplní těchto slov. Jako obrácení se v v křesťanských, zvláště probuzeneckých, protestantských kruzích označuje to, že se někdo stane součástí nějaké komunity. Přijme její učení, ideologii. Takový člověk začne nějak jednat, mluvit myslet. Nasadí si něco, co se dá nazvat jako zbožná fasáda. To je ale v naprostém rozporu s tím, co má být podstatou duchovního života. Tou má být život v realitě. Duchovní život, zbožnost může být prostředkem k tomu, aby lidé viděli svět kolem sebe a sami sebe takové jací ve skutečnosti jsou. Je to spojeno s intenzivním prožíváním přítomnosti. Člověk může poznat, že nic kolem něj není samozřejmé, vše je zázračné, že život sám, právě v tomto okamžiku je dar a zázrak.

K takovémuto poznání často člověk dospívá po té, co v životě prožije nějakou přelomovou událost, často spojenou s neúspěchem utrpením. Tradiční kultury toto pociťovali. Proto nechávali chlapce v určitém věku projít zážitkem iniciace. V ní chlapci poznávali svoji křehkost, pomíjivost, smrtelnost.

U velikánů duchovního života je často vysledovatelné, že v určité etapě je potká pád na dno, neúspěch, temnota. Autor Scott Peck ve své knize nevyšlapanou cestou v nárysu etap duchovního vývoje člověka popisuje, že po nekritickém ztotožnění se s ideologií a institucí přichází etapa pochybovačná a potom etapa mystická. V ní člověk jde nastoupenou cestou navzdory problémům a pochybnostem. Je to cesta nesdělitelných zkušeností. Podle Pecka teprve tehdy začíná duchovní život.

Příznačný je v této souvislosti evangelijní předěl daný smrtí a vzkříšení. Vidíme učedníky, kteří před těmito událostmi jsou ctižádostivými sebestřednými lidmi, kteří chtějí být ministry v Ježíšově vládě.

Po letnicích najednou vidíme učedníky, kteří jsou pokorní a bez ohledu na ohrožení života hlásají Ježíše, toho ukřižovaného a vzkříšeného. Prožili intenzivně setkání s vlastní omezeností a selháním. Nechají se vést, nejsou pyšní sami na sebe.

A tak i my pokud se vydáme na cestu duchovního života více a více poznáváme, jak je důležitá pokora, ztišení a naslouchání. Potom se v našem životě může projevovat Duch Boží, výraz Boží podstaty, který je vlastně láska. A ta je neslučitelná s ctižádostí a sebestředností. Je to spojeno s vědomím toho, že od počátku jsme přijímáni a milováni takový jací jsme.