Diktátora si představujeme jako řvoucího chlápka, který nechává zavírat a popravovat každého, kdo se mu znelíbí. Zelená diktatura se plíží pomalu a nenápadně. Je ale stejně nebezpečná.
Životní prostředí je třeba chránit. Tuto větu píšu raději hned na úvod, aby mě někdo neosočoval z toho, že volám po bezuzdném pohazování odpadků v lesích, znečišťování moří kdejakým svinstvem, beztrestném pálení pet lahví v kamnech či podobných zvěrstvech. Pod tuto větu by se asi zároveň podepsala drtivá většina obyvatel naší planety. Dokonce si troufám tvrdit, že ji lze považovat za jakousi univerzální pravdu.
Ovšem právě v tom tkví ono pověstné čertovo kopýtko, které využívá zmíněná zelená diktatura. Používá ji totiž jako pomyslný štít, za který je možné schovat kde co. Od vynakládání obrovského množství veřejných prostředků například na boj s globálním oteplováním, který posléze změnil název na boj s klimatickou změnou a nyní je označován bojem za klimatickou spravedlnost, přes omezování svobody jednotlivců, kterým je například stále víc a víc bráněno v používání automobilu, až po porušování nedotknutelnosti osobního vlastnictví, kdy například ekologičtí aktivisté rozbourají plot elektrárny či dolu, aby mohli vlézt dovnitř a přivázat se tam k nějakému zařízení.
Možná si řeknete, proč toto konání označuju pojmem diktatura? Zejména proto, že jeho legitimita je velmi sporná. Abych se zbytečně nerozkračoval, zůstanu v českém prostředí. V naší politice funguje celé roky Strana Zelených. Tato strana považuje ochranu životního prostředí za svou prioritu, veřejně to hlásá a s tímto programem se utkává v politickém klání s dalšími subjekty. To je naprosto v pořádku, má na to plné právo. Když se však podíváte na její volební výsledky, zjistíte, že má jen mizivou podporu veřejnosti. To znamená, že mají lidé buď jiné priority, nebo s programem zelených přímo nesouhlasí. Demokraticky se tak ony „zelené pravdy“ nyní prosazovat nedají. Proto jejich vyznavači používají jiné metody. Označují se za ekologické aktivisty, občanskou společnost či různá hnutí za něco, častěji proti něčemu. A prosazují své pravdy dál. To by samo o sobě bylo také v pořádku. Ovšem kdyby přitom respektovali zákony a fakt, že většina společnosti má zkrátka priority jiné, často možná zcela opačné. Vyznavači zelených pravd však toto respektovat odmítají. Oni přece mají svou legitimitu odvozenou od „univerzální pravdy“, že životní prostředí je třeba chránit.
To jim dává do ruky pomyslný, dnes ale občas už i zatraceně reálný klacek, kterým se při hájení svých zájmů ohánějí. Stačí se podívat na jejich akce. Mnohem nebezpečnější je ale ta atmosféra okolo. Asi by se dalo mávnout rukou nad pár desítkami radikálů, kteří se někde přivážou k těžební věži – tedy pokud se právě v tu chvíli nenachází v podzemí několik set horníků, které akce aktivistů mohla v případě nějaké nehody ohrozit na životě. Ovšem minimálně k zamyšlení je reakce, jakou vyvolá například na sociálních sítí jejich zatčení a vazební stíhání.
Vyznavače zelených pravd jako by vůbec nezajímalo, že ti lidé porušili zákony, že vnikli na cizí pozemek, poškozovali cizí majetek a dokonce ohrozili (byť asi spíš jen hypoteticky) životy horníků. Z jejich řad nezazní věty o blbosti, za kterou se platí, a už vůbec ne výzvy, aby se podobné akce neopakovaly či organizovaly v mezích zákona. Naopak jsou oslavováni jako hrdinové, kteří musí čelit šikaně policie, státu, de facto jakýchsi fašistů.
Vyznavači zelených pravd si přitom zřejmě neuvědomují, jakou medvědí službu skutečné ochraně životního prostředí dělají. Zacházejí totiž tak daleko, že většinovou veřejnost neskutečně štvou. Není náhodou, že pojmenování ekoterorista je dnes už naprosto běžně používané. A kvůli tomu třeba i akce, které by za normálních okolností většinová veřejnost nejspíš spontánně podporovala, degraduje přítomnost této skupiny na přinejmenším podezřelé.
