Dilema Čechů, Němců, Poláků, Chorvatů, Dánů, Řeků, Bulharů a dalších národů v EU je takhle jednoduché, jak zní titulek. Jde o teplo, elektřinu, národní prosperitu, nikoli o světové klima. Kdo tvrdí něco jiného, bohapustě lže.
Konec aut se spalovacími motory od roku 2035, ani konec uhelných elektráren do roku 2038 či cokoli jiného, co vymýšlí v Bruselu, na stavu světové produkce oxidu uhličitého nezmění vůbec nic. Tím pádem ovšem nezmění také vůbec nic na stavu světového klimatu (je-li opravdu ovlivňován lidmi produkovaným CO2). Tyto projekty a nařízení, nazývané eufemisticky ambiciózní, jsou zcela srovnatelné se sovětskými plány na přeložení toku sibiřských řek do střední Asie. Jejich důsledky pak budou zcela srovnatelné s rozsáhlým zavlažováním sovětských bavlníkových plantáží z řek Amudarja a Sirdarja, jež stojí za vyschnutím Aralského jezera (zde). Uvažování hlavního bruselského politického proudu se evidentně sbližuje s uvažováním sovětských aparátčíků víc, než by si lidé ve státech EU přáli.
Stejně jako v éře Sovětského svazu nejde o zjevná fakta, nebo snad pravdu. Jde o to, co je „politicky“ správné. Rozum a fakta v tom nemá co dělat. Tenhle přístup si – bohužel – osvojila i většina médií. Včetně například České televize. Nikdo z redaktorů těchto titulů se neobtěžuje alespoň zapochybovat nad tím, jak státy v Evropě, jež dohromady odpovídají za nějakých sedm procent světových emisí CO2 (za rok 2019), zachrání světové klima, když celkový objem těchto emisí ve světě stále roste. Samotná Čína jich má na svědomí třetinu. (Ale žije v ní jen přes šestinu obyvatel světa. To je poznámka pro ty, kteří rádi argumentují přepočtem emisí na hlavu…)
Tohle nemá nic společného s nějakou historickou vinou, jež se často uvádí jako morální důvod, proč evropské státy musí skončit s emisemi jako první. Protože – má-li světový klimatický panel IPCC pravdu – nejde o emise z 19. století, nýbrž o emise všechny. Kdyby evropské státy zastavily svoji produkci oxidu uhličitého už zítra, neprojevilo by se to v globálním měřítku téměř nijak. Ten proces je však unijními aparátčíky naplánován do roku 2050. To znamená, že ostatní státy úbytek evropského CO2 průběžně stihnou průběžně spolehlivě vymazat vlastním zvýšením emisí. Tak jako to dělají dosud. Čili biliony eur, které si evropské státy na „boj se změnou klimatu“ půjčují a budou půjčovat, přijdou úplně vniveč.
Maďarský list Magyar Nemzet již přinesl článek o tom, proč je dobré uvažovat o opuštění EU (zpráva zde). Ve výčtu důvodů ale chyběl ten energeticko-ekonomický. Současné vedení EU, za posvěcení vlád členských států, totiž žene všechny Evropany do pekla enormních dluhů, těžko představitelného zdražování, věčných odstávek elektřiny i tepla a ztráty konkurenceschopnosti. Prý kvůli záchraně světového klimatu. Z výše uvedeného je však zřejmé, že evropské státy nemůžou světové klima zachránit ani náhodou. Motivace politiků tak může mít jen dvě vysvětlení.
Buď eurokomisaři, většina europoslanců a téměř všichni premiéři či prezidenti zasedající v Evropské radě (včetně českého) nezvládají základní počty. Nechápou význam čísel. Nedokážou používat vlastní rozum. Slepě následují ideology z neziskovek a IPCC. Nebo z toho „boje za klima“ mají nějaký jiný užitek, o kterém veřejnost neví.
To znamená, že buď je většina evropské politické reprezentace nezpůsobilá vykonávat svoje funkce, nebo je nějakým způsobem v současném dění osobně zaháčkovaná. Jinak se nedá vysvětlit jejich absolutní neschopnost klást logické otázky a vyžadovat na ně opravdu seriózní odpovědi. Těch se přitom Zelené frontě pohříchu nedostává. Takže by se okamžitě ukázalo, jak slabomyslný a v důsledku zločinný je celý plán Zeleného údělu (Green Deal). Protože takhle moderní společnost fungovat nemůže. A ještě navíc to ničemu neprospěje.
Oblíbeným argumentem zastánců pevného a nerozborného členství v EU (tak se to říkalo před 30lety, pamatujete?) jsou evropské dotace. Tedy přerozdělené peníze vybrané od jednotlivých států organizací, jejíž podstatná část – europarlament - permanentně a zcela nesmyslně kočuje mezi Štrasburkem a Bruselem. Ale ruku na srdce. Dotace v řádu stamiliard korun jsou jistě pěkné, jenže celkové náklady Zeleného údělu se budou počítat v bilionech. Tedy spíš v jejich desítkách. Fakt se vyplatí zůstat v EU kvůli dotacím? Proboha, komu?
