Proč nemám rád pokrytce a sociální inženýry

Říká se, že nejhorší je srážka s blbcem. Ovšem blbci můžete v nehorším utéct. Před pokryteckým sociálním inženýrem se často nemůžete ani schovat. Zejména, když má funkci.

Pokrytectví je ošklivá vlastnost, která je ale bohužel alespoň dle mého pozorování na vzestupu. Projevuje se nejrůznějšími způsoby. Čím dál častěji v podobě anglické zkratky NIMBY. Ta znamená „Not in my backyard“, tedy v překladu Ne na mém dvorku. Lidé vědí a často i plameně hovoří o tom, že jsou potřeba tu dálnice, tu železnice, tu parkoviště, tu elektrárny, tu domovy pro seniory a spousta jiných věcí. Ovšem, pozor, hlavně aby to všechno bylo co nejdál od mého bydliště.

Pražáci si možná vzpomenou na zavedení tzv. modrých zón, kdy v médiích spousta lidí soucítila se Středočechy, kteří nebudou mít kde parkovat. Když se pak ale mělo otevřít na Praze 6 parkoviště P+R, šup, hned zde byla petice, že ho místní nechtějí.

Ale to jsme my, obyčejní lidé, se svými slabostmi. Mnohem horší je, když se pokrytecky chovají ti, kteří rozhodují, tedy politici. A nejhorší varianta je, když jsou to navíc sociální inženýři, kterých se v poslední době vyrojilo jako much.

Asi nejvíc se to projevuje v současném trendu zelenání všeho možného v čele s energetikou. Mistři světa jsou Norové, kteří na jedné straně neustále mluví o ekologii, brojí proti uhelným elektrárnám, ale současně vesele těží ropu a zemní plyn i v oblastech, kde tím životní prostředí nenávratně ničí. Příliš ale nezaostávají třeba Rakušané, kteří neustále protestují proti jaderným i uhelným elektrárnám, ale protože sami mají nedostatek elektřiny, tak si ji právě z jaderných a uhelných elektráren vesele dovážejí. No a v neposlední řadě samozřejmě Němci. Teď mě zaujal článek, že obyvatelé nějakého německého městečka odmítli stavbu továrny na dřevěné uhlí. To je úplná klasika. Myslíte, že Němci nemají rádi grilování? Ale to víte, že mají. Ročně spotřebují více než čtvrt miliardy tun dřevěného uhlí. Jenže si ho dovážejí z Afriky a Jižní Ameriky. Tam ať makají v továrnách, my budeme v klidu grilovat.

Úplně stejný je přístup všech pokryteckých sociálních inženýrů, kteří doslova a do písmene hlava nehlava prosazují obnovitelné zdroje. Vykřikují, jak jsou čisté, že nemají emise. Je jim přitom úplně jedno, že v Africe děti v příšerných podmínkách těží kobalt a další suroviny, které jsou pro všechny ty soláry a větrníky nezbytně potřebné. U nás přece nemáme emise, tak co? Jako kdyby se emise v ovzduší zastavily na hranicích a řekly si, hele bezemisní Evropská unie, tam nemůžeme.

Všechno tohle pokrytecké sociální inženýrství se dá shrnout do legendárního, i když prý neautentického, výroku slovenské šéfky Greenpeace, která pronesla, že na televizi se přece můžeme dívat i při svíčkách.