Vyšší klimatické cíle do roku 2030 a odmítnutí jádra. To jsou dvě aktuální rozhodnutí poslanců Evropského parlamentu. Česku tak zbývají pouze radikální možnosti.
Podle Lisabonské smlouvy spadá energetický mix do jurisdikce jednotlivých členských zemí. Jenže od loňska EU tlačí uhlíkovou neutralitu do roku 2050, kterou již odkývala Evropská rada (premiéři) a také Evropský parlament. Ten ji odhlasoval jasnou většinou 482 ku 136, dalších 95 poslanců se zdrželo (!). Europoslanci současně odmítli uznat jadernou energii za nízkouhlíkovou, kterou přitom jednoznačně je.
Tím pádem už neplatí ustanovení Lisabonské smlouvy, protože nynější stav zásadně omezuje možnosti členských států. Ty si budou moci suverénně rozhodnout leda o tom, jestli budou mít v energetickém víc větru, nebo slunce, případně jak moc budou spalovat své či dovezené lesy (než EU konečně pochopí, že je to pitomost). Výjimkou je plyn, na který v tažené proti CO2 zřejmě teprve dojde. Jeho emise CO2 oproti uhlí jsou sice o nějakých 50 – 60 procent nižší, ale pořád to jsou emise CO2.
Vzhledem k tomu, jak hlasovali europoslanci a jak před tím hlasovali premiéři, nedá se předpokládat, že by v dohledné době EU změnila postoj. Zcela bez ohledu na rozsáhlá bezpečnostní rizika, která závislost výhradně na obnovitelných zdrojích znamená. Co můžou dělat země, které odmítají absolutní sázku na obnovitelné zdroje a dovoz elektřiny?
Teoretickou šanci snad představuje soud, tedy Evropský soudní dvůr. Je však potřeba ji vyzkoušet a podat k němu žalobu. Kvůli podstatě ustanovení Libanonské smlouvy o energetickém mixu a jejím neokleštěném zachování. Protože Česko se neobejde bez elektřiny z konvenčních zdrojů. Pokud nebudeme místo uhlí používat také jádro a plyn, stane se republika závislá na dovozu absolutně zásadní komodity, kterou navíc neumíme skladovat (zatím, ale to na věci nic nemění).
Je také možné stavět „EU navzdory“. A doufat, že za pár let třeba začnou fanatičtí ekoposlanci poslouchat i to, co se jim snaží říkat fyzici a energetici a změní svůj pohled na věc? Že se za pár let podaří zmírnit klimatické panikářství a omezit vliv zelené lobby, která země spojené v Evropské unii a hlavně jejich obyvatele už nyní „dře bez nože“? Jenže nic z toho nastat nemusí, naopak. Dokonce i v Česku a Visegrádu se můžou časem dostat k moci zelení fanatici, jak se jim to podařilo v Bruselu. Výsledkem postupu „EU navzdory“ by tak snadno mohly být zmařené desítky či stovky miliard korun, podle toho, kdy by nás Unie donutila stavbu zastavit.
Poslední existující možností, jak si zajistit energetickou bezpečnost, je odchod z Evropské unie. Ideálně s celým blokem V4, který stejně jako Česko odmítá odmítnout jádro. Že se bez členství v Unii dá žít, dokazují každý den evropské země, jež v ní nejsou. Že se dá žít za daleko horších vztahů s okolními zeměmi, dokazuje každý den Stát Izrael.
Levný by odchod nebyl, to jistě ne. Ale co bude nakonec dražší, vystoupení z EU, nebo totální převedení života na elektřinu, kterou budou dodávat jen obnovitelné zdroje? Náklady na vystoupení Británie už různí experti spočítali. Celounijní náklady panikářské uhlíkové neutrality si zatím nikdo netroufl ani odhadnout.
Odejít, pokud si nebudeme moci energetiku řešit podle našich možností, je od vlády a parlamentu jediné odpovědné řešení. Zachovat si možnost rozsvítit si kdykoli žárovku a zatopit si kdykoli začne mrznout, za investici do vystoupení stojí.
