Nikdy jsem nebyl fanouškem fotbalistů Itálie. Kombinace defenzivního fotbalu, simulování a zdržování mě vždycky odradila. Ale včera jsem fandil a přál Italům titul. Tedy hlavně jsem ho nepřál Angličanům.
Ti mi přitom byli historicky vždycky docela sympatičtí. Už jako malému klukovi se mi líbilo, jak vždycky na různých mistrovstvích tisíce anglických fanoušků zpívalo God save the Queen. Taky mám rád anglický styl fotbalu.
Ale letos jsem to měl zkrátka úplně jinak. Jednak byl italský tým sympatický a hrál docela pěkný fotbal. Bylo vidět, že trenér Mancini vytvořil fakt dobrou partu, která táhla za jeden provaz a šla za vítězstvím.
Ale hlavně mě štvala neskutečná protekce, kterou si užívali Angličani. Až na jednu výjimku hráli celé Euro pěkně doma ve Wembley. Tedy na rozdíl od ostatních týmů nemuseli složitě cestovat. Navíc měli podporu desetitisíců fanoušků v zádech. V rozhodujících zápasech už bylo Wembley plné. Do Anglie přitom prakticky nemohli fanoušci jiných týmů. Podstoupit karanténu kvůli fotbalu, to už si opravdu rozmyslí i velcí srdcaři.
Itálie naštěstí díky fanouškům žijícím a pracujícím v Anglii při finále podporu měla, ale stejně je to nespravedlnost. A to velká a do očí bijící.
Angličané navíc neustále ukazovali svou aroganci. Například Dány v semifinále vůbec nepovažovali za soupeře. Nakonec je porazili jen díky velmi kontroverzní penaltě, která nejen podle mě vůbec neměla být. Naopak měl Sterling dostat žlutou kartu za simulování.
Proto jsem rád, že se ve finále nakonec radovala Itálie. Titul jim přeju, na letošním Euru si ho zasloužili nejvíc ze všech. Fotbalová spravedlnost nakonec nebyla slepá.
