Co mají společného ekoaktivisté a miliardy? Víc, než si myslíte

Představujete si ekologické aktivisty jako lidi, kteří čistí lesy a oceány od odpadků a protestují proti vybíjení velryb? Velký omyl. Jejich klíčovou činností je tahání miliard z kapes nás všech.

Stačí se podívat na reálné dopady tlaku nejrůznějších ekologických skupin. O solárním tunelu už bylo napsáno mnoho, ale opakování je matkou moudrosti. Takže si znovu připomeňme, že veřejná podpora zejména solárních elektráren nás všechny bude dle zprávy Nejvyššího kontrolního úřadu stát do roku 2030 bilion, tedy tisíc miliard korun. Šílená částka.

Aktivisté se hájí, že tento tunel není jejich chyba. Pravdu ovšem mají jen částečně. Vehementně totiž pomohli vytvořit atmosféru, v níž se politikům mnohem snadněji schvalovala legislativa, která toto sosání miliard do kapes různých vykuků umožnila.

Pokud byste věřili, že se tedy aktivisté poučili, šlo by o další omyl. Právě naopak. Znovu tlačí a tentokrát ještě usilovněji a hlasitěji. Jejich pláštíkem se stal boj o tzv. klimatickou spravedlnost. A bohužel se jim docela daří. Na ruku jim totiž jde část politiků v čele s novou předsedkyní Evropské komise Ursulou von der Leyenovou, která se rozhodla, že Evropa pod jejím vedením zezelená, ať to stojí, co to stojí. A ono to stát bude. Přesně to raději ještě nikdo nespočítal, ale odhady hovoří o tom, že celoevropské náklady tzv. zelené dohody se budou pohybovat kolem 260 miliard eur ročně. Každý rok tedy my všichni, myšleno občané Evropské unie, vytáhneme z kapes asi 6,5 bilionu korun. Zdá s vám to hodně? Jen klid, ve skutečnosti to bude mnohem víc. Světové emise se sice nesníží, protože Čína a spousta dalších zemí na evropskou zelenou dohodu z vysoka kašle, ale za to se pár jedinců pořádně napakuje.

Jak to ti aktivisti dělají? Mají různé fígle. Jejich vykutálenost si můžeme popsat třeba na příkladu tzv. emisních výjimek. O ty můžou podle evropské legislativy žádat třeba elektrárny, pokud by nutná investice do splnění nových limitů, které budou platit od roku 2021, byla neúměrně vysoká oproti dosaženému zlepšení životního prostředí. V České republice jako první požádala loni hnědouhelná elektrárna Chvaletice. Aby snížila emise dusíku a rtuti o pouhé setiny procenta, musela by investovat skoro 1,5 miliardy korun. Zdravý rozum říká, že je to nesmysl. Takovou sumu peněz lze určitě využít lépe. To si ovšem nemyslí ekologičtí aktivisté, kteří okamžitě začali bouřit, že nás chce elektrárna zabít. Teď ovšem o výjimku pro své elektrárny požádal i ČEZ. Důvod je úplně stejný. Nechce nesmyslně vyhazovat obrovské peníze. Jak navíc odborníci upozorňují, zachytit například miniaturní hodnoty rtuti zatím ani nikdo neumí. Technologie teprve vědci vyvíjejí.

Proč to tedy ti aktivisti dělají? No protože potřebují vyvolat tlak. O své zdraví se logicky všichni bojíme, takže když to všechno pořádně zveličí, a že to umějí, tak se strach dostaví. A od strachu je už jen krok k panice a unáhleným politickým rozhodnutím. A právě o to, aktivistům jde. Aby se politici rozhodovali v panice a pod tlakem.

Tak je totiž větší šance, že si vše nespočítají a nezjistí, kolik miliard zase vytáhnou z kapes nás všech a nasměrují je do kapes jiných, po hříchu často již předem nastavených.

Na tom celém šílenství mě asi nejvíc fascinují dvě věci. Ta první je lokální. O tom, kolik lidí u nás podporuje počínání ekologických aktivistů, asi nejlépe vypovídají volební „úspěchy“ Strany zelených. Podle posledního průzkumu by tuto stranu volilo 1,5 procenta lidí. I přesto ale o aktivistech a jejich požadavcích neustále slyšíme a čteme v médiích. Ta druhá je potom světová. Pokud si myslíte, že zmíněných 6,5 bilionu ročně za zelenání Evropy je nesmyslné vyhazování peněz oknem, tak vězte, že může být mnohem hůř. Klimatická superstar Greta Thunbergová totiž eurokomisařům, kteří prosazují, aby EU do roku 2050 snížila své emise škodlivých skleníkových plynů prakticky na nulu, sdělila, že to rozhodně nestačí…