Bude zakázáno myslet, mluvit, dívat se a žít...

Mediální mlýnek na maso na naše myšlenky jede na plné obrátky. Strach je třeba zasít hluboko pod kůži, tam kam se nikdy žádný diktátor zatím nedostal. Strach je nejlepší komodita na světě, strach je k nezaplacení.

Nejdřív je třeba si přiznat, že každý z nás jednou umře. Chudák i boháč skončí jednou na pravdě boží. Není na to lék, není na to mastička, není na to očkování, ani zaříkání plukovníka pinďuli. Je to konečné, definitivní. Ne každý se s tím dokáže smířit. I božský Andy ze Storchnestu a Červená mikina budou mít jednou plný gatě až jim smrtka zaklepe na rameno a řekne: "Pánové končíme, balíme, odchod na párek a oba štandopéde dolů, každej za něco jiného." Teď jsem si zapřeháněl, bude to za to samé, za strašení a oblbování lidí.

V dobách blahobytu, rozhazování a nesmyslných dovolených v blízkovýchodních zemích pochybné kvality se občan/daňový poplatník nestačil rozkoukat jak mu ten jeho čas, který tu má na světě vyměřen, plynul pod rukama. Nemyslel, utrácel a žil. Žil jak mu doba velela. Ofci f kombajnu f tédéíčku na lízačku, manželce kabelku majlk kórs k vánocům, dětem nový ajajfoun a pro všechny nějakou tu velkou bednu ve čtyřiká i když v ní nic ke koukání není.

Nebo je? Co nám vlastně televize servírují? Každý den straší, že je to horší a že budou opatření tvrdší a ty občane shut up a šoupej nohama! Nemysli, na to máme odporníky, kteří jsou ve všem kovaní a erudovaní, na vše mají diplomy a glejty a véeš vzdělání.  Ty občane nemáš nic. Jen povinnosti. Nos roušku, neumřeš. Nikam nechoď, neumřeš. Neshlukuj se, neumřeš. Nezpívej, neumřeš. Neslav, neumřeš. Nesportuj, neumřeš, neumřeš, neumřeš, neumřeš.......

Co když jsou lidé, kteří jsou ochotní tohle všechno risknout a chtějí jen ŽÍT? Jako lidi, důstojně. Tak jako žili tisíce let před nimi jejich předci. Předci, kteří měli neskonale těžší život ve všech směrech a taky to dali. Bez roušek a rádoby nevyhnutelných opatření a zákazů. 

Virům se nedá bránit, neexistuje na ně léčba. Létáme na měsíc, šťouráme se lidem v mozcích, umělou inteligenci necháváme řídit stíhačky, stavíme kilometrové paneláky, ale rýmu a chřipku neumíme porazit. Protože za ně vděčíme virům. Je to podobné jako boj s klimatickou změnou, Je to absolutní hovadina. Viry neporazíme stejně jako neporazíme přírodu a její vrtochy. Jsme pouze jedním z druhů na planetě Zemi, ani nevíme kolik jich tu vlastně je - miliony nebo miliardy? Ta slavná věda, která má na vše odpověď, tápe v tak relativně jednoduché otázce.

Pivní moudro říká, že nejhorší je smrt z vyplašení. Tak nás neplašte, nebo se splašíme stejně jako se začínají plašit fotbalový alkáči, kteří najednou přišli o svůj smysl života. V sedm do kolbenky za soustruh, v pět píchačky, na šestou do knajpy pro svejch deset kousků chmelového životního štěstí a po půlnoci domů pee-chat starou. Není jich naštěstí moc, ale jsou jiné a mnohem početnější skupiny, které když ztratí svůj smysl života začnou býti nevyzpytatelné a nebezepečné.

Zatím máme možnost svobodně nakupovat a svobodně se pohybovat ve vlastní zemi. Až mi na tohle základní lidské právo někdo sáhne, budu smutný a začnu přemýšlet jak se lidí, kteří mne omezují, zbavím. Moc možností legální cestou nemám. Mohu se obrátit na svého posrance, nebo senátora a doufat, že bude ochoten mne alespoň vyslechnout. Já vlastně ani nevím, kdo je můj posranec nebo senátor a myslím, že to neví ani naprostá většina lidí. A to je ta chyba. Politik nikdy nic sám od sebe neudělá, dokud ho k tomu někdo nedotlačí. Buď občané, nebo prachy.

Ptejme se svých politiků, co pro nás budou dělat, až nás zaříznou úplně a oni nás zaříznou.

Blížíme se k totalitě z dobroty a opatrnosti.

Děkuji pěkně, nechci.