Trestat výrobce drogy, nebo jejího konzumenta? Tak nějak vypadaly úvahy Evropské komise, když vymýšlela nejen emisní povolenky. Rozhodla se trestat výrobce, jenže ve skutečnosti to dopadlo jinak.
Má platit ten, kdo vypouští nežádoucí emise, nebo ten, kdo konzumuje jeho produkty? EU v tom má jasno. Platí konzument. Tedy každý z nás. Eurokomisaři a europoslanci se sice nadále udržují v představě, že platí producent emisí, ale skutečnost je jiná. Nejen cena emisní povolenky se odráží v ceně elektřiny i tepla, ale například i náklady na splnění emisních limitů. A odráží se také v ochotě producentů elektřiny a tepla do svého byznysu dále investovat.
Současná situace, vyvolaná (nejen) emisními povolenkami a především celkovým přístupem EU k energetice, totiž způsobila mezi firmami v oboru nejistotu. Jejich šéfové vědí, že elektrizační soustavy potřebují stabilní dodávky. Vědí však také, že evropským politikům je to úplně jedno. Rozhodují se tedy podle toho, co po nich chtějí majitelé jejich firem. Tedy aby vydělávali. Dělají tedy všechno pro to, aby společnosti, které řídí, přežily v nepřátelském prostředí, jehož pravidla určují lidé bez nejmenší představy o tom, co bezpečně fungující energetika obnáší. Začali se proto chovat nelogicky, stejně jako politici. To se projevuje například tím, že tvrdí, že je možné nahradit instalovaný výkon uhelných elektráren stejným instalovaným výkonem fotovoltaických elektráren. Sami přitom vědí, že je to nesmysl.
Jenže tohle běžný člověk neví. Ten očekává, že elektřinu bude moci používat všude tam, kde je na to zvyklý. A že za její používání doma nezaplatí horentní sumy, které by ho v důsledku nutily k tomu, aby si koupil méně jídla. To samé očekává v otázce tepla či topení. A tak nějak předpokládá, že ty emisní povolenky, o kterých už nyní slyší, i když nechce, platí elektrárny a teplárny. Jenže jejich cena se dříve či později promítne do ceny elektřiny, kterou za ni on sám zaplatí. Stejně, jako cena všech dalších „klimatických“ opatření. Což je skutečnost, kterou mu žádný zelený politik naplno nechce říct. To však nic nemění na tom, že náklady onoho „boje proti globálnímu oteplování“, neboť to je ona „klimatická změna“ platí především koncový uživatel. Tedy člověk. Včetně vás.
Tyhle náklady klesat nebudou. Protože cílem zelených politiků, potažmo všech, kteří s nimi souhlasí (že, vznikající vládní koalice?) je snížit spotřebu energií. Toho chtějí dosáhnout tak, že si je prostě nebudeme moci dovolit. Kdo o tom pochybuje, nechť se seznámí s aktuálními návrhy bruselské kliky. Ta chce prosadit „klimatické“ zdanění automobilové dopravy a nemovitostí, včetně bytových a rodinných domů. Čili chce z našich kapes vytáhnout další peníze. Ve jménu nesplnitelného cíle, kterým je zastavení růstu průměrné teploty na celém světě na úrovni dvou stupňů nad hodnotami éry před průmyslovou revolucí.
Apologeti zeleného náboženství z mezivládního panelu IPCC už přitom připouštějí, že oteplení o 1,5 stupně je jistá věc. A teď považte: v EU je 440 milionů obyvatel, kteří produkují okolo sedmi procent oxidu uhličitého, který je označován za původce změny klimatu. Dalších 7,5 miliardy lidí odpovídá za zbývajících 93 procent těchto emisí. A dělají „pro klima“ jen zlomek z toho, na co z nás EU tahá peníze. Může naše rychle blížící se zchudnutí něco změnit na světové produkci CO2 a „zachránit“ tak klima? Politici musí najít odvahu tuhle pitomost konečně odmítnout.
