Aktivisté vítězně táhnou Evropou

Kdo vozí děti do školy autem, je vrah. O jaderné energetice rozhodují kněží, o té uhelné Greenpeace, o možnosti bránit se pacifisté. Je na čase se tomu postavit.

Dá se ještě oponovat aktivistům? Své odpůrce paušálně označují za fašisty, neonacisty či alespoň ruské agenty a média jim to stále ještě ve většině případů berou. Alespoň nějakou dobu. Za ni nám ovšem aktivisté stihnout vnutit svůj záměr.

Jednou absurdně široce pojatou inkluzi, proti které protestovali sami pedagogové s příslušným specializovaným vzděláním. Jindy – v rámci celé Evropy – nahrazení plastových tašek taškami z papíru, jež jsou při výrobě energeticky nesrovnatelně náročnější, a navíc je k tomu ještě potřeba spousta vody. Podobně došlo kvůli boji proti terorismu na omezení legálně držených zbraní, ke kterému by se měla unie vracet a přehodnocovat jej. Rozuměj dále omezovat možnost lidí vlastnit zbraně. Ostatně jedna expertní skupina EU už vyrobila zprávu, ve které nadhazuje možnost omezit možnost vlastnit, nebo přenášet zavírací i pevné nože.

V případě, že se ukáže (a ono se ukazuje), že jde o nesmysl, pitomost či chybu, nikdy nepřijde od protagonistů aktivismu omluva. Co omluva, ani přiznání chyby. Například u zmíněné inkluze nyní angažované neziskovky bojují za to, aby poslanci náhodou nenapravili jejich chyby a nesmysly, které protlačila aktivistická ministryně Valachová. Zajímavý blog o tom je zde.

Samostatnou kapitolou aktivistických výbojů je fušování do energetiky a do automobilového průmyslu. Společným jmenovatelem je tažení „proti klimatické změně“. Že jakékoli evropské kroky mají globálně jen mizivý efekt, je aktivistům úplně jedno. Jaký to bude mít dopad na život lidí v Evropě je jim jedno také, protože vytrvale odmítají vzít v úvahu všechny argumenty, jež na tyto dopady upozorňují.

A protože aktivisté jsou nesoudní, řečeno mírně a aktivismus je zřejmě velmi infekční, jejich řady se rozrůstají o hlasatele dalších progresivních a zaručeně správných nápadů. Naposledy se v Británii objevila iniciativa, proti vození dětí do školy autem. Podle přesvědčení jejích zakladatelů totiž ranní zvýšená koncentrace výfukových plynů může za dětské astma a také za jedno dětské úmrtí právě na astma. (článek s titulkem „Zabily dívku s astmatem. Výfuky přiměly Brity zakázat vozit děti do škol“ na iDNES je zde) V diskuzi pod blogem jeden člověk píše, že bydlel léta u pražské magistrály a ptá se, proč on nebo jeho sousedé nepadali jako mouchy, když je ranní přivážení dětí ke škole tak strašně škodlivé?

Politici, kteří se rozhodnou aktivistický návrh protlačit, si ten názor nechávají často posvětit nějakou komisí. Jenže v té, která v Německu odkývala paní Merkelové uzavření jaderných elektráren, zasedli i kněží. O omezení zbraní diskutuje Evropská komise i Evropský parlament se zapřisáhlými pacifisty, kteří mají pocit, že sebeobrana je zločin. Inkluzi „odborně“ zaštiťovaly nejrůznější neziskovky, jejichž kvalifikace pro tuto problematiku byla v nejlepším případě diskutabilní (ten blog vážně stojí za to zde). Takzvaná „uhelná komise“ v Německu, jež navrhovala termín odchodu od uhlí, zase měla za členy aktivisty z Greenpeace a dalších organizací…

Proč? Proč necháváme partičky fanatiků měnit naše životy? Proč třeba můžou de facto rozhodovat o tom, kolik bude stát elektřina? O tom, jestli firmy v Evropě budou schopné konkurovat, nebo jim to ceny elektřiny nedovolí a ony budou propouštět? Proč můžou de facto zakazovat výrobu aut?

Prvním krokem v tom, jak je zastavit je volit politiky, které zajímají skutečná pravdivá a komplexní fakta. V těch většinou není pro aktivismus místo.