Svoboda jako omezující kompromis

 
Svoboda je jedno z nejvíce skloňovaných a používaných slov v historii lidstva, sahající od prvních států, až po soudobou éru. Toto téma se řešilo, jak ve spojitosti s otroky, státním zřízením a systémem, tak také v souvislosti s náboženstvím či ekonomikou. Zkrátka tohoto výrazu bylo užito téměř ve všech oblastech humánní činnosti a i v dnešní době (tedy především v soudobé epoše civilizace) se jím ohání kde kdo, jen proto, aby si ospravedlnil vlastní chování, rozhodnutí, případně se vyhnul společenské, či jurisdikční odpovědnosti za své činy.

Jak můžeme pozorovat, tak hlavním „problémem" svobody je, že není přesně definovaná. Je to zkrátka abstraktum, o kterém nikdo a nic nemůže s permanentní platností říci: „Je to takové a makové, nikoli žádné jiné.". Samozřejmě, že v minulosti existovaly snahy o vymezení výše uvedeného termínu, nicméně ty nebyly přijaty celou societou a vzhledem ke kulturní a ideové evoluci našeho druhu je zřejmé, že se i samotná koncepce modifikovala. Co to znamená v praxi? Stejné pojmenování fiktivního slova v minulosti není ekvivalentem toho současného.

Další atribut takto neurčitého slova je spojen se subjekty, jež ho využívají. Každý člověk si pod „svobodou " představí něco jiného. Nemusí to být rovnou absolutně odlišná představa, nicméně vždy tu nějakou diferenci nalezneme, byť sebemenší. „Kolik hlav tolik názorů." a zde to platí dvojnásob, především kvůli obecně rozličnému pojetí svobody, které se může během života jednotlivce několikrát pozměnit.

A jaké je tedy moje pojetí svobody? No především ji dělím na tři základní druhy (více jsem jich nalézt nedokázal). Na svobodu fyzickou, jíž jsme omezeni všichni, dále pak na vnější, která je dána státem, jeho zákony, popřípadě společností, v níž žijeme a neposlední řadě na vnitřní, která je spodobením Sokratových „Daimon" (Daemon) a může být v mnoha případech a ohledech mnohem omezující, než světská ustanovení.

Svoboda jako taková (primárně vnější a vnitřní) je pro mě mixem omezení, kompromisu a naprosté volnosti. Definujeme-li si omezení jako ohraničení pro naprostou volnost konání, tak kompromis je tou interaktivní složkou, která vytyčuje vymezený prostor volnosti tak, aby nezasahoval do absolutní volnosti jiné bytosti. Jinými slovy, svým chováním nemůžeme omezit chování jiného subjektu, pokud ten neomezuje někoho jiného. A právě proto jsou zákony, které se „snaží" nastolit rovnováhu mezi tím, co lidé mohou dělat tak a tím, co již nesmí, jelikož by tím omezili ostatní jedince. To, že se někdy stávají v ustanoveních chyby, je na neštěstí fakt a prakticky tomu nelze nijak zabránit a tak se musíme čas od času spokojit s „provizoriem svobody".

Co se týče vlastního svědomí, tak zde se pouštím na velmi tenký led. Tato oblast je bezvýhradně subjektivní záležitostí každého z nás a my sami se zde omezujeme. Jen a pouze my stanovujeme mantinely svého chování (slovem „my" je myšleno jak vědomí, tak nevědomí), které ovšem nejsou vždy dle našich představ. Mnohdy nás restringuje svědomí proti naší vědomé vůli a tím svazuje ve věcech, jež si přejeme uskutečnit. Sami jste určitě už zažili vlastní monolog v hlavě, který se podobal spíše dialogu mezi chtíčem a morálními zásadami. Takovými zásadami, že jejich dodržení pro vás mělo větší cenu než plánovaný, nebo již odehraný akt.

Problematika svobody, její celková koncepce a pojetí je dozajista velice komplexní záležitost, která se nedá redukovat na pár stránek. Navíc každý z nás má na tuto záležitost jiný pohled, ovlivněný, vírou, zkušeností, společností ve které žije a mnoha jinými faktory. Závěrem mohu pouze dodat, že s pojmem „svoboda" se bude setkávat v budoucnu čím dál tím častěji a to nejen v souvislosti se zeměmi „třetího světa", ale také v konjunkci s demokracií, která je právě na ideálu svobody postavena a tudíž její základy (samotný systém ve kterém žijeme), nejsou striktně definovány.

PS: Názory zde publikované jsou moje vlastní, což opravňuje každého s mým míněním nesouhlasit. Také bych měl upozornit, že cílem článku nebylo uvést moje pojetí svobody (ať už v kterékoli formě) jako obecně platné, ale především upozornit na všeobecnou neplatnost, subjektivnost a problémy z toho vyplívající.