Jedno slovo
V její vrásčité tváři a šedivých vlasech viděl pořád tu mladou nesmělou dívku, kterou poznal ve škole. Její tělo se zdálo křehké. Teď snad ještě víc, než kdy jindy.
Bývala plná života. Rád vzpomínal na dny prozvoněné jejím smíchem. Bylo k nevíře, že se jejich životy na desetiletí rozdělily a poté spojily ještě pevnějším poutem.
Od té doby ani na chvíli, nepomyslel na to, že by ji opustil. Pravda, byly i dny, kdy se hádali, byly chvíle, kdy utíkal k vodě. Vždy se vracel zpátky.
Věděl, co by řekla, že je starý blázen. Nenechala by jej to udělat. Tak jako on, kdyby byl na jejím místě.
Nemohl opustit člověka, který byl v jeho životě tak dlouho. Bylo by to, jako by ztratil sám sebe, svou duši.
S rozzářenou tváří se posadila naproti němu.
„Měli jsme to udělat už dávno. Vím, že nemáme peníze nazbyt. Jen… Snad jednou za měsíc.“
Z cestovní tašky vytáhla svačinu. Pečlivě zabalenou bábovku. Jeden kousek mu podala. Díval se jak schovává zbytek bábovky.
Usmála se na něj.
„Vždyť sis ani nekousl.“ Zadívala se na něj. Pak se zamračila. „Není ti něco?“
Donutil se k úsměvu. „Ne, jen… Zamyslel jsem se.“
Podíval se na ruku, ve které držel kus bábovky. Měl pocit, že ji takto vidí poprvé. Jako by se za poslední dny scvrkla. Kůže se ztenčila, zvrásnila a pokryla pigmentovými skvrnami.
Jan nikdy sám sebe nevnímal jako starého. Ano, má šedivé vlasy. Ale to mají i někteří třicátníci. Nebyl tak silný a rychlý jak býval. Přesto toho ještě zvládl hodně. To, že skončil v práci, vnímal jako křivdu ještě po letech. Další se nenašla jako pro většinu lidí jeho věku.
Stejné to bylo i s Annou. Byla učitelka celý život. Protože byla zvyklá pohybovat se mezi malými dětmi, nečinnost a samota ji hluboce zasáhly.
Teď, když si zvykli, našli si způsob jak trávit dny, se všechno znovu obrátí.
Do kupé nastoupila skupina mladých lidí. Mladý muž a žena. Muž měl oblek a žena kostým, vážné tváře vypadaly jako součást oblečení. Sluchátka telefonů na uších, každý měl v ruce počítač.
Další muž, pihovatý blonďák se při vstupu zašklebil. Nic však neřekl a posadil se na místo.
Viděl jej. Vnímal jeho pohled. Nesouhlasný, pohrdlivý. Jako by říkal, že oni nejsou ti, co mají právo cestovat vlakem.
Věnovali se svým počítačům. Promluvili spolu jen málo. Přesto na nich bylo vidět, že patří dohromady. Pohlceni ve svých virtuálních světech stěží vnímali okolí.
Pravidelné zvuky vlaku přejíždějícího po spojích kolejí a mírné houpání Annu uspalo. Vypadala spokojeně, mírumilovně. Možná by se taky měl vyspat. Načerpat síly.
Zapnul si svetr, opřel se a zavřel oči. Doufal, že i jej klidné pohupování uspí. Snažil se nemyslet na budoucnost. Jen na přítomnost. Teplo, klid, zvuky, které mu připomínaly mládí. Uvědomil si, že jen málo věcí se časem nezměnilo. Jednou z těchto věcí byl zvuk vlaku ujíždějícího krajinou. Spánek nepřicházel. V nehybné poloze se zavřenýma očima mu však bylo dobře.
„Nesnáším je.“ Ozvalo se polohlasem. Byl to ten mladík, který na něj vrhl pohrdlivý pohled.
„Co?“ Odtrhla se od svého počítače žena.
„Ty starý.“ Řekl ještě tišeji.
Jan zaťal pěst a snažil se mít zavřené oči. Nedat najevo, že je slyší.
„Na nic pořádného už nestačí. Nejsou na nic, zbyteční. Jen zabírají místo.“
„Taky jednou budeš starý.“ Namítla žena.
„Ne, já ne. Než toto, tak to se raději zastřelím.“ Prohlásil pohrdlivým arogantním tónem.
„A co tví rodiče a prarodiče? Ty taky nesnášíš?“ Ženin tón byl jen zvědavý. Nebyl cynický, ani se nepohoršoval nad mužovými výroky. Jako by se bavila o věcech, ne o lidech.
„Prarodiče nemám. S otcem se nebavím už dlouho.“ Řekl znovu muž, tentokrát už méně pohrdlivým tónem, jako by připouštěl i jiné možnosti, ve kterých staří nejsou jen neužitečná přítěž.
„Já jen. Je jich tak moc. A my je musíme živit. Mají někde zalézt a ne si jezdit vlakem.“
„Měla jsem babičku. Strašně ráda jsem si s ní povídala. Ty příběhy, bylo to jako z jiného světa. Hodně mě toho naučila. Nedovedu si představit, že bych nikdy neslyšela její připomínky na svět, její příběhy.“ Řekla rozvážně žena. „I stáří má svou cenu.“
Muž vzdychl. „No asi máš pravdu. Staří mají cenu. Pro příbuzné. Ale ať si je ti příbuzní živí. Proč my, co z toho nic nemáme?“
„No už ten zákon platí. Koho nepodporují příbuzní a nemají na živobytí, tak jdou do domovů.“ Znovu zazněl ženin hlas.
Vlak začal zpomalovat. Uslyšel, jak se otevírají dveře kupé a dvojice odchází.
Jan otevřel oči. Dívala se na něj Anna. Její dobrá nálada byla pryč.
Byli spolu už dlouho. Neměli spolu děti. Jan měl z prvního manželství syna. Annina dcera se odstěhovala do zahraničí už před mnoha lety. Kdo ví, kde jí byl konec.
Vzala jej za ruku a unaveně se usmála. Zopakovala otázku, kterou mu dala na začátku cesty.
„Kdy se vrátíme?“
Pohladil ji po tváři. Po té, která mívala sametovou pokožku a růžový nádech. Jediné, co se po letech nezměnilo, byla tajemná olivová barva jejích očí. I tak to byla ona, žena, se kterou prožil tolik let. Žena, se kterou stráví i zbytek života v domově.
„Nikdy.“ Řekl potichu. „Nevrátíme se nikdy.“
Marcela Valouchová
Probuzení - město
Jídlo nemělo pořádnou chuť ani vůni. Snědla jen trochu a stáhl se jí z něj žaludek. Mladá žena, která jí ho donesla se usmála. "Musíš mít hlad. Jez, jídlo ti pomůže uzdravit se."
Marcela Valouchová
Probuzení - Sny
Ležela na měkkém mechu vydávajícím omamnou kořeněnou vůni. Motala se jí z ní hlava. Ale to nebylo to jediné, z čeho se jí motala hlava. Bylo to z reje postav kolem. Napůl lidské, napůl ptačí bytosti se míhaly kolem.
Marcela Valouchová
Probuzení - Cesta zpět
Napadlo ji řešení. Poddat se přírodě, ne tak jak na začátku, ale o trochu měně. Vědomě kontrolovat to kam jde, ale ne to co dělá. Bude pozorovatelkou sebe sama. Jen to chce něco, co ji udrží při smyslech.
Marcela Valouchová
Probuzení - Venku
Probrala se. Netušila kde je a co se s ní děje. Zoufale ji chyběl kyslík a kolem byla nazelenalá průzračná voda. Začala hýbat rukama a nohama. Hrdlo a plíce měla jako v ohni.
Marcela Valouchová
Probuzení - Divočina
Běžela nejprve rychle. Chtěla být co nejdříve pryč. Ani nevěděla kdy ztratila boty. Jediné co si pamatovala byla kuchyň, kde stála a věděla, že musí pryč.
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů
Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...
Stovky amerických obrněnců se v řádu dnů nepozorovaně přemístily do Česka
Několik set vozidel americké armády včetně obrněnců Bradley nebo transportérů M113 se objevilo ve...
Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let
Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...
Moskva se chlubí kořistí z Ukrajiny: Abramsy, Leopardy i českým BVP
V Moskvě ve středu začala výstava západní vojenské techniky, kterou používá ukrajinská armáda a...
Na jednání o míru nepřijdeme, vzkázali Rusové. Švýcaři je ani nezvali
Švýcarsko iniciuje vlastní mírovou konferenci o Ukrajině. S pozváním Ruska na setkání, které se má...
Pavel zkritizoval všechny. Nefér jsou Babišova slova i kampaň SPOLU, míní
Kampaň, která dělá z hnutí ANO zastánce ruských zájmů, je podle prezidenta Petra Pavla stejně nefér...
O menopauze musíme mluvit, burácela herečka Halle Berry před Kapitolem
Slavná herečka Halle Berry se zapojila do americké politiky, když podpořila senátorky snažící se o...
Sluší se, aby zaměstnanec věděl, proč je propouštěn, řekl Juchelka
Poslanci se přeli o změnu zákoníku práce. Opozici se ho nepodařilo vrátit vládě k přepracování....
10 nejčastějších podvodů na internetu: Dokážete ochránit sebe i svou rodinu?
V digitální éře, kde technologie proniká do všech aspektů našich životů, se také zvyšuje riziko podvodů. Od falešných e-mailů a inzerátů až po...
- Počet článků 176
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 258x