Probuzení - Divočina

Běžela nejprve rychle. Chtěla být co nejdříve pryč. Ani nevěděla kdy ztratila boty. Jediné co si pamatovala byla kuchyň, kde stála a věděla, že musí pryč.

A teď tu stála na břehu říčky. Uprostřed lesa. Na pokraji oblasti, kterou navštěvovaly. Jen speciální výpravy skupin zkušených ozbrojených žen se odvažovaly dále do divočiny. Nikdy nebyla mezi nimi. A ani až sem nechodili nedospělé ženy samy. Jen ona, tak aby to nikdo nevěděl. 

Dnes si z prozrazení nic nedělala. Možná je to naposled, co je tady. Podívala je kolem sebe. Za ní převládala zelená barva. Vepředu, v zakázané oblasti bylo stejně zelené jako rudé. Les ve kterém se nacházela nebyl takovou divočinou jak se zdál. Rostliny tu rostly jedna přes druhou a ta nejsilnější vítězila. Staré stromy byly pokryty liánami, pod listy rostlin se schovávali brouci, drobní živočichové a občas z dáli byl slyšet dupot a funění těch větších. Nic co by prozrazovalo lidskou ruku. 

Pravdou však bylo, že skladbu zdejších rostlin měly na starosti skupiny žen-čističek. Nechávaly jen ty rostliny, které lidem neškodily a které neposkytovaly úkryt nebezpečným živočichům. Zkušené sklízečky zase věděly které rostliny trhat a také kolik, aby se dále moly množit a neubývalo jich.

Plánovačky musely odolat tlaku měst na to, aby se sklízelo více než by bylo přijatelné. Nebo dávaly pokyny jaké je třeba rostliny vysadit, aby spotřeba měst byla uspokojena. Byla to křehká rovnováha. Zbývalo už jen málo oblastí, které mohly ovládnout, aniž by se musely začít obdělávat oblasti ze zakázané oblasti. V posledních letech nebylo nutné tyto oblasti kultivovat a tak i ženy, které tam vkročily byly staré. V radě probíhal boj, jestli znovu neobnovit výpravy do této divočiny, dokud žije někdo se zkušenostmi z divočiny. 

Dívat se do barevné změti listů bylo vzrušující. Snila vždy o tom, že se do skupiny průzkumnic dostane. 

Ale teď. Zavalila ji vlna hořkosti. Bylo ji jedno co z ní bude. Stýskalo se ji po divočině i když v ní nikdy nebyla. Vždy ji lákala. Odolávala jen proto, že si myslela že se tam jednou dostane. 

Jednou dostane... Jednou. Dnes nebo nikdy. Dnes... Teď.

Pomalu vyšla a přestoupila hranici zelené oblasti. Zadívala se za sebe na zelené udržované území. Bylo tam bezpečno, znala každou kytku. Otočila se, že znovu vykročí. Noha ji sklouzla po sytě červeném listu. Když padala, měla pocit že vidí pohyb za nedalekými keři. Divoké zvíře číhá na svou oběť? Když přistála a seděla na odřené noze pozorovala pečlivě keř i okolí. Nic se nehnulo ani lísteček. Asi se jí to zdálo. Nevědomky si poškrábala zraněné místo na noze.  Do rány se jí dostala šťáva z liány, na kterou spadla.

Její nejistota byla ta tam. Zhluboka se nadechla a s úsměvem si uvědomila, že se její nitro plní klidem. Vstala a vyrazila na cestu.

Šla pevně. V jejich pohybech nebyly pochybnosti. Kolem ní byla poklidná krajina. Věděla, že je zdánlivý jako by ji okolí pozorovalo, co se stane, co ona, vetřelec, udělá, ale to vědomí ji na klidu neubralo. Každým krokem méně vnímala sebe a víc okolí. Každým krokem pocit, že je součástí divočiny sílil. 

A jak sílil, okolí ji přestávalo vnímat jako vetřelce. Bylo to jako souznění s důvěrným přítelem. Tady se cítila jako doma. Tady je doma.

Říkalo se, že bez ochranného obleku a obsáhlých znalostí člověk přežije ve zdejší divočině nejdéle čtvrt hodiny. Proběhlo ji to hlavou jako blesk a hned zmizelo. Čtvrt hodiny skutečného života. Bude to její poslední čtvrthodina? 

Mozek ji zaplavily příjemné pocity. Podvědomě věděla, že za to mohou látky z rostlin, které se ji zachytávali za nohy. V opojení běžela dál. Pak se už zcela soustředila na okolí.