Probuzení - Sny

Ležela na měkkém mechu vydávajícím omamnou kořeněnou vůni. Motala se jí z ní hlava. Ale to nebylo to jediné, z čeho se jí motala hlava. Bylo to z reje postav kolem. Napůl lidské, napůl ptačí bytosti se míhaly kolem. 

Jejich pohyb byl nepřirozeně trhavý. Nemohla pohnout hlavou, aby je spočítala. Poskakovaly jako směšné loutky ptáků snažících se o let. I přes jejich legrační vzhled ji naháněly hrůzu. Pokusila za zakřičet ať toho nechají. 

Probudila se v nepřirozeně sněhobílém pokoji. Pastelově zeleně zbarvené povlečení ji leželo na unaveném ztěžklém těle. Chtěla si sáhnout na čelo a setřít studený pot, jedinou známku přežité noční můry, ale ruce ji neposlouchaly. Takovou únavu ještě nezažila. I tenká látka povlečení byla tak těžká pro její unavené údy.

Zrovna si začala vzpomínat na svůj bezhlavý útěk do divočiny, když se otevřely dveře. V nich stála babička. Nebylo to s ní tak zlé, když ji pustili za ní. Jinak by to byl doktor. Pokusila se usmát. Ale jediné co se ji povedlo, bylo zacukání koutky rtů.

Postupně se její oči přizpůsobily. Z oslnivě sněhobílého pokoje se vyklubal jemně osvětlený pokoj v pastelových barvách. Rovné stěny a okna ukazovaly na dům ve městě. Nikdy tam nebyla, až do teď. Tyto stěny a okna musely udělat stroje. Nebyla to nešikovná nepřesná práce lidských rukou. Všimla si hadiček vedoucích do jejího těla. Ve vesnici by měla maximálně obklad, nebo ležela v dřevěné lázni naplněné vodou s bylinami.

Babička si sedla na židli. 

"Probudila ses." Konstatovala neutrálním hlasem a přísně se na ni podívala.

"Bylo to bláznovství takto utéct." Pokračovala jemněji a její oči jako by se zaleskly slzami. "Bála jsem se o tebe." 

Ala se pokusila se odpovědět. Vyšlo jen sípání.

"Nemluv, nemluv, dítě. Jsi moc unavená."

Vše se zahalilo v temnou mlhu.

Utíkala. Dál a dál, co nejrychleji. Utíkala před ptačími postavami. Potemnělou divočinou, která byla nemilosrdná k cizím narušitelům. Každý krok ji bolel a pálil. Liány a listy se ji zachytávali o oděv i o holé ruce a nohy. Drásaly ji nepřikrytou kůži. Vše jako by se jí snažilo ublížit. Smrtelné nebezpečí divočiny bylo děsivé, osud, který by ji ji čekal ve spárech ptačích žen, by byl ještě horší.

Znovu se probudila. Tentokrát byly hadičky pryč. Pocit neskutečné únavy však zůstal. Nechtělo se jí ani otevřít oči. Jen poslouchala, snažila si zklidnit mysl, zapomenout na divné sny, které ji sužovaly. Místo větru, šumění listí a jiných zvuků přírody, slyšela jen podivný tlumený hukot. 

A nějaké tiché hlasy. Jeden z nich byl babiččin, druhý hluboký mužský. Mužů do té doby poznala jen málo. Přicestovali z města do vesnice vždy jen na pár hodin. I když někteří chtěli zůstat i několik dní, vždy to po pár hodinách vzdali. Jejich hluboké hlasy se staly vyššími z nervozity. Takto klidný mužský hlas slyšela poprvé.

"Není to dobré řešení. Dát ji takto do zcela neznámého světa. Není to lehké ani pro dospělé a ona je ještě dítě." Byl to příjemný klidný hlas. 

"Ne podle našich zákonů. Tady je dospělá." Uslyšela hlas babičky. "Ve vesnici žít nemůže a i město je oproti ní jiný svět. Je mladá, zvykne si." 

Po chvíli mlčení ještě dodala. "Nejspíš je to nejlepší, co se mohlo stát." Slyšela v jejím hlase smutek? "Mám ji ráda jako vlastní. A nechci pro ni osud jako jsem měla já."

"Vy?" Zájem v mužově hlase vyjadřoval i Alin zájem. 

"Mě také rada vyloučila z vesnice. Mohla jsem se vrátit až na stáří." Vzdechla babička. "Není dobré žít v dosahu něčeho, co je vám zapovězeno. Obzvlášť, když to milujete."

"To jsem nevěděl. Kdyby..." Začal muž, ale byl přerušen.

"Vztah Alenky k zdejší přírodě je ještě hlubší... Mnohem hlubší."

"A nebylo by lepší ho spíše využít, než potlačit?"

"Ne." Přerušila ho prudce.

"Ne, historie se nemůže opakovat." Řekla mírněji. "Ostatně už je rozhodnuto, a nejde to změnit. Takový je zákon."

Dalším slovům už nerozuměla. Byla příliš unavená a její mysl sklouzla k myšlenkám, které vnější svět vypustily. Babička ve městě. To si nedovedla představit. Ve vesnici byla váženou osobou a i lidé z města se k ní chovali s úctou. Ve vyslechnutém rozhovoru bylo víc záhad, než jen babiččin osud. Vždy měla za to, že je babiččinou vnučkou. Kdo je ten muž a kam ji chtějí vzít, když ne do města? Ne, že by na tom tolik záleželo. Město znala jen z doslechu a způsob života městských žen se jí zdál záhadný stejně jako svět mužů.

 Procházela městem s vysokými pestře zbarvenými zdmi. Kolem se míhaly vozidla, hučely stroje. Bylo to jako z ukázek města, které viděla při výuce. Míjeli ji lidé, nebylo poznat, jestli muži, nebo ženy. Všichni byli stejně oblečení a nevšímali si jí, jako by byla jedním ze strojů. Svírala ji úzkost. Vzala jednoho člověka za rukáv a chtěla na něj promluvit. Otočil se a zadíval se skrz ni.

"Haló jsme tady." Zakřičela.

Konečně se na něj podíval. "Co potřebuješ?" Zeptal se bez zájmu. 

"Já... Jenom... Chtěla bych." Co bych vlastně chtěla? Aby si ji někdo všímal, aby tu nebyla sama... Aby tu vůbec nebyla.

"Spěchám." Řekl nevrle člověk. "Běž si po svém."

Úzkost zmizela, zato přišel vztek. Vztek na toho člověka bez citů i na celé okolí.

Pak uslyšela smích. Kolem ní znovu tancovaly ptačí postavy. 

"Pojď s námi." Pokřikovaly na ni. "Buď jednou z nás." 

"Nejsi jako oni." Točila se jí z toho hlava. Chytali ji za ruce, skákaly kolem ní. Lákaly jí k sobě. 

A najednou už nebyla ve městě, ale hluboko v lesích v zakázané oblasti.

"Ty jsi jednou z násssss."

"Néééé." Vykřikla. Zpocená se probudila v nemocniční místnosti.