Probuzení - Cesta zpět

Napadlo ji řešení. Poddat se přírodě, ne tak jak na začátku, ale o trochu měně. Vědomě kontrolovat to kam jde, ale ne to co dělá. Bude pozorovatelkou sebe sama. Jen to chce něco, co ji udrží při smyslech.

To, co ji probralo z transu ve vodě. Ale, co to bylo? Studená voda, zápach?

Sehnula se k jedné z pichlavých kytek, které lemovaly břeh jezera. Ihned rostlinu odhodila. Prsty a dlaň, které se listu dotýkali ji začaly ihned brnět. Znovu opatrně zvedla list, tentokrát použila látku šatů a dávala si pozor, aby se listu nedotkla.

Přičichla a zklamaně nakrčila nos. Kytka zápach nevydávala, nebo jen slabý. Přičichla znovu, a poté ke svým prstům. Ten slabý zápach šel z jejich prstů. Odněkud však šel zápach silnější. Kroutila hlavou ze strany na stranu a čichala.

Bylo to z mokrého okraje šatů. Byl nad koleny, ale i tak na nich ulpívala vlhkost rostlin kolem kterých chodila. I teď se dotýkaly ostrých všudypřítomných listů. A tam, kde se dotkly, list vypadal ještě ruději. Když se k němu sklonila, musela zadržet dech, aby ji smrad nedonutil znovu se odtáhnout. Tam, kde se mokrá látka dotkla, list ronil rudé kapky podobné krvi.  

Z těch zápach vycházel. Usmála se. Možná to fungovat nebude, ale je to lepší, než nic nedělat. Utrhla kus mokrého lemu šatů a dala si jej do kapsy spolu s listem rostliny.

Zhluboka se nadechla a snažila se naladit na okolní přírodu. Šlo to dobře, i když byla hladová a unavená. Teď když zvládla paniku v sobě zkrotit, její nervozita a strach byly pryč. 

Pronikavá vůně listu ji nenechala ponořit se do svého podvědomí úplně. Stala se pozorovatelem. Připadala s tak trochu jako loutkař, co vede sám sebe. Nejprve jen tak stála se zavřenýma očima. Už si začínala myslet že to nefunguje, když se její tělo dalo samo od sebe do běhu. 

Málem se nechala opojit svým ladným a lehkým pohybem, když si všimla, že běží špatným směrem. Co nejvíc myslela na to že má změnit směr. Na chvíli to vypadalo, že to zafungovalo. Její tělo zpomalilo a poté zastavilo. Po pár vteřinách však vyběhlo znovu stejným směrem. 

Snažila se nenarušit rovnováhu mysli a podvědomí a při tom vymyslet, jak víc kontrolovat směr, kam jít.

Aniž by zastavila, začala lézt na velký strom. Chytala se lián, kterými byl obtočený a vyhýbala se nevině vypadajícím výrůstkům na větvích.

Ta neobvyklá činnost ji zaujala a přestala se bránit.

Se zaujetím pozorovala, jak její ruka trhá fialovo-žlutě žíhané plody. Nevzpomínala si, že by tento plod sbírali. Obratně jej oloupala a začala jíst.

Byl to slastný pocit nasycení, který ji zaplavil. Věděla, že je hladová a slabá, Teď však měla pocit, že snad několik dní nejedla.

Třes, který ji zaplavil po té, co slezla ze stromu však příjemný nebyl. Teď už ji plod začal připadat povědomě. Sbírali podobný, který je jedovatý takto nezralý. Snad její podvědomí ví co dělá. Donutila vědomě, aby se tělo dalo po pohybu, tentokrát správným směrem. 

Obdivovala svou mrštnost s jakou uhýbala nebezpečí, i vytrvalost. Nevěděla, že člověk může v kuse běžet tak daleko. Necítila únavu, jen nutkání se hýbat. Jakmile jen na chvíli zastavila nutkání zesílilo a začala se třást. Fialově-žluté ovoce muselo obsahovat nějakou látku povzbuzující tělo a svaly.

Po několika odbočkách kdy se najedla, nebo obcházela nebezpečné nebo neschůdné území se dostala z kopcovité krajiny do údolí. Bravurně se vyhýbala jedovatým rostlinám a jako by věděla o každé rostlině v divočině. Byla zvyklá, že si o ní lidé myslí, že má nepřirozené schopnosti splynout s přírodou, ale vše to dosud bylo jen o tom, že ráda o přírodě četla a také ráda experimentovala a pozorovala účinky rostlin. Teď jako by věděla vše i o rostlinách které viděla poprvé v životě.

Začala poznávat krajinu kolem sebe. Známé vrcholky kopců i skladba rostlin se začínala měnit. Už poznávala více rostlin. A po chvíli i kultivovanou skladbu vytvořenou člověkem. Jen pár minut a bude doma.

Ulevilo se jí, když uviděla svůj domov. Babiččinu pečlivě opečovávanou zahradu. 

Zastavila a podívala se na slunce stojící nad domem. Poté pochopila proč ji zmátla poloha měsíce. Teď bylo poledne a ona od babičky utekla před večerem. Když hledala měsíc předpokládala, že je večer. Musela strávit v divočině celou noc. Bylo to logické, jen běh od jezera ji zabral hodiny. Cestu tam a zpět by nestihla ani za půlden.

Tok myšlenek přerušila bolest. Takovou ještě nepoznala. Jako by ji bolely smysly. S bolestí ze zároveň úplně rozhodily. Barevné skvrny a bolestné světelné záblesky se střídaly s černočernou tmou. Ostré zvuky, pískání ji přiváděly k šílenství. Celou pokožku měla jako v ohni a pak ji náhle pálila od mrazu. Roztřásl se snad každý kousek jejího těla. Chtěla opustit to zblázněné tělo. Nervozita jako neodbytné svědění tento třas rozvibrovala ještě více. Když měla pocit, že to už déle nevydrží a zešílí, ztratila vědomí.