Adoptovat si dítě

" Normálně jí ubodal, chápeš to?" mává mi před očima novinama moje kamarádka. " Črnáctiletej kluk a ještě si vymejšlel něco o Rusácích, četla si to? Nevidím jediný důvod, proč by jste si měli komplikovat život. Proč vůbec přemejšlíš o takovej kravinách? " vybalí na mě. Mám chuť narvat jí ten kus masa, co pižlá na talíři, přímo do krku.

Neudělám to. Za prvé sedíme v celkem hezké restauraci, za druhé ji mám ráda a za třetí přesně vyjádří to, na co myslím. Říká věci na tvrdo. Není jako paní psycholožka, která nám maže med kolem pusy a tvrdí, že jsme ideální kandidáti.

" To si chceš dokazovat, že si matka Tereza? Nestačej Ti tvý děti? Neměla si už dost starostí? Co když Vám daj nějakýho dementa? Co pak? Pamatuješ na Bartoše? Jak Ti řekl, že Ti Tomáš roste pro kriminál? Ve třetí třídě? Jak si mu řekla, že je idiot? Třídnímu učiteli? Co myslíš že se změnilo? Že půjdeš na rodičák a budou si na Tebe ukazovat - to je ta skvělá ženská, co se obětuje a pomáhá opuštěnýmu děcku? Ne, ukážou na Tebe a řeknou - to je ta s tím cikánem, s tím parchantem, určitě bude krást, kdoví, jestli jí jednou nezabije...Vážně to máš zapotřebí? "

Já nevím. Někdy si jsem jistá, jindy váhám. Bude mi čtyřicet, manželovi padesát. Nechceme miminko. Pročítám knihy o adopcích, o genetice, procházím náš poloprázdný byt, vzpomínám na to, co mě bavilo nejvíc. Hrát si s dětma. Vyprávět jim příběhy, chodit s nima do sauny, vystřihovat skládanky, lepit papírové řetězy, číst knížky, poprvé lyžovat, první letní tábor, pečení cukroví ... Směrovat je tam, kam si myslím, že mají mířit, odpovídat na otázky, pohladit je a potrestat, když je to potřeba... Mám pocit, že jsem to zvládla. A chci si to dát ještě znovu.

Nemám potřebu rozmnožovat se, už ne. Chci tím, co jsem se naučila o mateřství pomoci. Můj manžel je skvělý táta. Mé děti úžasní sourozenci. Můj brácha dobrý strejda, z mých rodičů jsou dokonalí babička s dědou. Chci to nabídnout opuštěnému dítěti.

Na nočním stolku mám knihu Rok Kohouta od Terezy Boučkové. O tom, že i když se snažila a vše dělala správně, adopce dvou kluků prostě nevyšla podle jejích představ. Nevím proč, ale něco mi v tom příběhu nesedí. Něco mi tam skřípe.

Dobrý skutek je ten, kdy za něj nic nečekáte. Ani vděk. Když děláte správnou věc, musí Vám stačit vědomí, že byla správná. Adopcí nemůžete řešit svojí samotu. Musíte chtít pomoc dítěti. Respektovat odlišnosti. Někdy je tak těžké pochopit své vlastní dítě, natož " cizí ". 

Mám právo zasáhnout do života své rodiny tím, že do něj vložíme na mé přání cizí dítě, dítě s poznamenanou minulostí, pravděpodobně jinou pletí, s biologickými rodiči, kteří se můžou objevit a třeba nás vydírat nebo třeba jen obtěžovat ? Co když se změním, budu unavená, budeme mít vnoučata a já nebudu moc být babička, jaká bych chtěla být, protože budu mít doma adoptovaného puberťáka? Nebudu při každém problému nejistá a podezřívavá? Nebudu nespravedlivá ?

Máme to zapotřebí? Komplikovat si život? A je to komplikace ? Proč mi pořád něco říká, že to je ten správný krok ? Mám touhu adoptovat dítě, jen kvůli pocitu strachu, potlačit ?

" Po tomhle počty adopcí ještě klesnou", odkládá Jana noviny. " Hele, když to uděláte, podpořím Tě. To zvládnem, neboj," usměje se na mě.

 Uděláme to.

Zvládneme to.

Asi.