Zážitek roku se SOČR a krásnou Estonkou

   Mimo obvyklý pololetní přehled píšu eseje z koncertů a zážitků nadprůměrných a už v lednu se SOČR vyznamenal tak, že si vysloužil samostatnou esej.

   Zážitek je o to působivější, neb tentokrát k tomuto textu přispěla i jedna z houslistek, avšak slíbil jsem jí, že její osobní výpověď zveřejňovat nebudu, vězte však, že mě nesmírně potěšila a její názor obohatil mé zážitky. Znovu jí tímto děkuji. A vpravo v první řadě též Honza a Zuzka.

  Začněme nejprve programem, což podmínka k silnému zážitku nutná. Nutno předeslat, že k řízení přizvána estonská dirigentka Anu Tali (1972), je proto nepochybné, že dramaturgie je i jejím dílem, nejen sympatického pana Třeštíka. Já shledávám program bezchybným a dokonale sestaveným jak tématicky, tak i mimohudebním obsahem.

   Nadmíru výtečné naladění počínaje oblíbenými houslistkami Andulkou a Pavlou v dohledu a třemi sličnými dámami na empoře konče zajistí Hebridy, předehra, op. 26, Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, jež na rozdíl od studeného a neustále deštivého souostroví na sever od Skotska plny překrásných motivů, vhodných jako doprovod leteckého výletu nad tím územím, což si Felix těžko mohl představit, ale já už mám jiné možnosti. Po příjemném naladění a bedlivém pozorování dirigentky, jež má blond vlasy v ohonu a jinak je v černém. Vidím, jak komunikuje s hráči a také jsem okouzlen pohybem její levé ruky, jíž točí v zápěstí přesně dle hudby. Po rozehřátí studenými ostrovy se na Mozartově Koncertu pro lesní roh a orchestr č. 3 Es dur, KV 447, přesvědčivě ukáže, jak nedostižný byl Wolfi v porozumění každému nástroji a schopnosti napsat proň výtečnou hudbu. Od klavíru přes housle a violoncello až po flétnu, hoboj, klarinet i fagot žestě nevyjímaje a varhany a harfu také. Mám pocit, že Radek Baborák hraje s potěšením, že si může zahrát právě tento koncert.

   A my jsme rádi, že je přestávka a myšlenky se uklidní a já potkav dramaturga Třeštíka na toaletě, vysekl jsem mu poklonu za dokonalý program. Přijal to bez mrknutí oka, přestože jsem si jist již zmíněnou spoluprací dirigentčinou.

   Po přestávce jsem vysloveně nadšen Brittenovou Serenádou pro tenor, lesní roh a smyčce, op. 31. Bohužel texty máme jen originální, a protože jde o básně vynikajících anglických autorů jako jsou Cotton, Tennyson, Blake, Jonson, Keats a k tomu jednoho anonyma z 15. století, není moudré pokoušet se o svépomocný překlad. Ta Serenáda je vlastně písňový cyklus a zejména lesní roh tu má roli dalšího hlasu a k tomu občas skvělá violoncella. Chválím velice, že získán britský tenorista Toby Spence, máme tudíž dokonalou angličtinu, řekl bych zde velmi důležitou. Ten cyklus si mě doslova získal, jako nedávno Maří Fajtová Schumannovým cyklem Láska a život ženy. 

   Program uzavírá Enigma, variace na vlastní téma, op. 36, Edwarda Elgara, což je skladba díky různorodosti variací nikterak snadná jak pro posluchače, tak i pro orchestr. Píšu si, co mě u variací napadá, jako například Anglie z výšky, Alpská symfonie, Šeherezáda. Chce to evidentně ještě jindy si dát práci a najít další podobnosti a náznaky.

   Obě mé známé houslistky při děkovačce samý úsměv a neskrývaná radost a severská kráska Anu Tali se raduje a očima objímá orchestr. A když nejelegantnější koncertní mistr na světě Kobrle na konci hledá, které dámě věnuje svou kytici, dojde mu, že Andulka na chvíli zaujala místo vedle něho a že ji musí ocenit. Oko mé zvlhlo, neb jsem s ním plně souhlasil. Z celého koncertu sálal pocit, že si orchestr s Anu padl do oka.