Letní slavnosti staré hudby 2023

Mám rád letní horko ponejvíce sedě v zahradní hospůdce, anebo tamtéž co přípravu na koncerty tohoto festivalu. Jen mě mrzí, že se ke mně nikdo nepřidá. Asi se všichni válejí někde na nudapláži.

   18. července už tradičně v Emauzích, kde zahájím posezením u piva ve zdejší kavárně na terase, odkud rozhled na smíchovskou stranu. Dnes hrají němečtí Ensemble polyharmonique v koncertu Polyhymnia (múza hymnických zpěvů) a rovnou na komoru na nás vystřelí velkolepě znějícím nádherným Praetoriovým chrámovým zpěvem Nun bitten wir den Heiligen Geist, poté nás jeden z předchůdců táty hudby Schütz posadí na židle dvěma zpěvy, jimiž dojdeme k Andreasi Hammerschmidtovi a jeho Ach Herr wie ist meiner Feinde, jež končí neobvyklým slovem Sela nahrazujícím Amen. Naváží od téhož autora Ich lieg und schlafe, kde, jak již i na jiných místech v bibli nenávistné štvaní proti jinověrcům a pronárodům. Zde konkrétně Pomoz mi Bože, neboť ty biješ všechny mé nepřátele do čelistí a drtíš zuby bezbožných. Pak mají být Evropané oblíbení. Nyní zavítáme S Giovannim Antoniem Rigattim do Itálie a slyšíme Tota pulchra es amica mea, což je známé velebení přítelkyně mé z Písně písní. Tentýž autor osladí náladu zpěvem O suavissimum verbum, což zní až marnotratně.

   Zpět na sever a varhanní předehra k Briegelovu polyfonnímu Ach Herr, lehre doch mich, pokračujeme s ním ve dvou dalších zpěvech. Po němčině zpět k Monteverdiho italštině a Nisi Dominus. Předehra též uvede Bernhardův zpěv, kde má duše žízní po Bohu. Nyní zase klasik Schütz a jeho dva zpěvy a závěrečný Scheinův Nun danket alle Gott, dostaneme přídavek, k němuž dvě zpěvačky přicházejí kontrastně zezadu. Po celý večer jsem si vychutnával půvabně znějící komplement jejich hlasů k hlasům mužským, ježto obě stojí blíže ke mně.

   24. července jdeme do Troje na koncert Erató&Caritas  (ta první je múzou milostné poezie a zpěvu, což je navýsost sympatické a druhá jest můzou lásky ve smyslu křesťanském (viz charitas) se souborem Hathor consort, s nímž bude zpívat sopranistka Hannah Morrison. Zahájení je instrumentální anonymní a pak se začnou střídat instrumentální skladby se zpěvy, a své skladby tu mají Barbara Strozzi, Diego Ortiz, Alesssandro Grandi, Johann Kaspar  Keril, Monteverdi a Kapsberger a též Claudia sessa a Giulio Caccini. Po přestávce pak Sances, Bassani, Rognoni a opět Strozzi a Caccini. Hannah mi připadá poněkud rezervovaná, měla by přidat více emocí.

27.července ve Strahovském klášteře koncert Hudební Parnas, kdy nám hraje sestava v čele s renomovanou gambistkou Hille Perl, teorbistou Michaelem Freimuthem podpořeni cembalem Christiny Schornsheim. Hrají nutno poznamenat mistrovsky. Všichni jsou se svými nástroji prvotřídní, v prvé půli se hrají skladby Schenkovy, Weissovy, Fischerovy pro cembalo a gambové lahůdky Maraisovy. Po přestávce pak Höffler, Weiss a opět cembalový Fischer a gambový Marais. Slyšíme nejen výtečné nástroje, ale celou škálu nálad. Přídavek je milý a hravý.

   29. července je neobyčejný večer ve Vzletu s názvem Terpsichoré, což múza tance a dnes nám polská Cracovia Danza Ballet už tu jednou v Kávové kantátě s kudinkou Patrícií Janečkovou. Dnes k tanci hraje malá doprovodná skupina našich hráčů s názvem Capella ornamentata.

   Vidíme dvacetidílnou oslavu starých tanců převážně z období renesance. Fantastický je soubor kostýmů evokujících dobu zhruba Romea a Julie. Hudba vzata od Němců, Vlámů, Francouzů, Italů a jednoho anonyma. Moc milé a povedené. Se Sylvií volíme na radu Josefínčinu balkón a máme skvělý prostorový přehled, za což na konci Josefínce poděkuji.

   31. července zase do Tróje na koncert Euterpé (Múza hudby) a posadím se na lavičku před vchod, kde právě Josefínka dnes s rozpuštěnými vlasy (Ach, ty české rusovlásky) hovoří s nějakou dvojicí. Když mě míjí, pokouším se ji opět přesvědčit, aby s námi jela na Lípu musiku. Nejde to, moc práce. Když už nic jiného, aspoň radost z hovoru s touto nejkrásnější ředitelkou festivalu na světě. U vchodu u stolku pro VIP Monika Klára a já vystrčím k jejímu malíčku svůj, čímž se zdravíme od dob kovidu. Naproti se zdravíme se vždy velice vytíženými vstupními dámami a beru si zde zpěvní texty. Po těchto festivalových milých setkáních nahoře v sále narážím na královnu české hudební fotografie, šičku a jachtařku Petru Hajskou, po jejímž boku hezounká dívenka s dlouhými hnědými vlasy. Petra mi ji představí, jde o dcerušku, takže se opět potvrzuje, že krásné matky mívají krásné dcery. Tím vším jsem fantasticky naladěn a později se dovím, že dívence je 14. Mám pocit, že ve svém sedmém životě (šest je už obsazených) si namluvím takové děvče.

   Dnes Španělé Cantoría a opět se potvrzuje, že z této země přicházejí na festival prvotřídní soubory. Tento zahrnuje sopranistku, kontratenoristu, basistu a tenoristu a ty doprovází vihuela (druh staré kytary), gamba a varhanní pozitiv, takže spolu s umným zpěvem slyšíme dosti barevný a hutný zvuk doprovodu. Některé skladby jsou instrumentální a nástroje se zablýskají. Blýskají se však i zpívající. Koncert vyniká neobyčejnou pestrostí.

   Změnou je, že se začíná Diego Ortizovým instrumentálním Recercada quarta sobre La Folía. Poté Batolomeu Cárceres skladbou a jeho Sus, sus, sus a navazuje anonymní třídílné Riu, riu, chiu (7), Verbum caro factum est (8) a končící Dadme albricias, hijos d‘Eva oceněno devítkou. Taktéž nádherně hlasově vyšel za devítku výběr z El Fuego Matea Flechy el Viejo. Následuje Cabezónovo Diferencias sobre El canto llano del Caballero, kde vyniknou varhany. Na řadě je Juan del Encina s třemi zpěvy, z nichž vyniká nejvíce Más vale trocar (9) a první část koncertu uzavírá Flecha el Viejo s výběrem ze zpěvu La Justa (9), kde jim to zase zpívá samo.

   Po přestávce po změně pořadí začíná anonymní Yo me soy la morenica, dále Cárceresovy Soleta so jo ací a Falalalán falalalera, následuje opět špičkový Flecha el Viejo s výběrem z La Guerra sklízí zase devítku za zpěv a capella. Poté se blýskne vihuela v Narváezově Diferencias sobre „Guárdame las vacas“. Nato dvakrát zase Flecha de Viejo a nižším hodnocením, a to Que farem del pobre Joan a Teresica hermana. A po anonymním Corten espadas afiladas (musím ocitovat počátek textu „Ostré meče nechť useknou jazyky zlé. Ráno na svatého Františka mě lidé pomluvili, že jsem spal s dívkou nedotčenou. Hospodine, vysvoboď mě od zrádných rtů, od jazyka úskočného.“). Poté zase osvědčený Flecho s výběrem z La Bomba opět s devítkou a velmi srdečný zpěv jako ostatně po celý večer. Jsme nadšeni a snad jsme zažili nejlepší koncert festivalu. Přídavky dají dva. Jedna španělská píseň a znovu Sus, sus, sus.  

   3. srpna jsme Ve Strahovském klášteře na koncertě Concerto d’Apollo s jednoduchým programem, kde italští hudebníci  houslista Alessandro Tampieri a cembalistka Valeria Montanari, podobná Monice Kláře z černovlasého období, takže musí být jasné, kam se stáčejí zraky mé. Dvojice ukáže, jak se v přelomu 17. a 18. století vyvíjela sólová houslová hra a co vše se mohlo zahrát na cembalo.

   Zahajujeme desetidílnou skladbou Michele Mascittiho Sonáta D dur „Psýché, Divertissement“ op. 5, č. 12, kde každá věta výrazně odlišná. Následuje mistr nad mistry, který se uměl propagovat, tak si vymyslel ďáblův trylek. My od Tartiniho uslyšíme Sonátu g moll „La Didone Abbandonata“, op. 1, č. 10, kde to občas vypadá, že je také ďábelská zejména tempově. Cembalo se předvede v Pachelbelově Aria sekunda et variationis e moll. Překvapení na závěr první části, kdy cembalistka zazpívá anglicky Geminianiho Song III. „When Phoebus Bright“.

   Po přestávce Carbonelliho Sonáta pro housle a basso continuo a dur, op. 1, č. 7, na niž naváže cembalová zvukově barevná Suita F dur „Euterpé“ pro sólové cembalo J. C. F. Fischera. Závěr obstará slavná Sonáta d moll „La Follia“ pro housle a basso continuo Arcangela Corelliho. Přidává se jedna z pěti set sonát Domenica Scarlattiho.

   A jsme na konci. 8. srpna je u Šimona a Judy s Collegiem Marianem a francouzskou altistkou Delphine Galou tradiční závěrečný velký koncert Canto d‘Orfeo, čímž známo téma. Delphine má právě obsáhlý a poučný rozhovor v Harmonii, kde se mimo jiné vymezuje vůči kontratenoristům argumentujíc tím, že jejich party by měly nejlépe zpívat hlubší ženské hlasy a ne nepřirozeně zkreslované mužské. Já mám ten pocit někdy také, snad jen s výjimkou velmi maskulinního a elegantního Scholla. Zato Jaroussky mi vyloženě nesedí. V té Harmonii hezké fotky a u mě právě vnouček Davídek, tak mu říkám, že to je Delfínka a na její koncert dnes jdu. Překvapí mě o pár dnů později, kdy se mě zeptá, jaká ta Delfínka byla.

   Vivaldiho Sinfonia C dur je typicky radostný kousek tohoto rudohlavého abbé. Slavný hudební pedagog J. J. Fux tu má k zazpívání ze své opery Orfeus a Eurydika árie Felice io me n’andro a Io di Lete su la sponda. K oddychu Delfínce poslouží Passacaille z Ouvertury g moll téhož skladatele. Podmanivé a melodické. Zpět k Vivaldimu a árie Zanaidy z Argippa zove Io son rea dell‘ onor mio.

   Po přestávce J. J. Quantz, mistr flétny, se předvede ve strhujícím Vivace di molto z Koncertu pro flétnu a orchestr D dur a Jana jako obvykle zazáří. Z Graunova Orfea se zpívají Mio bel Nume a In mirar la mia sventura. Naprostá krása nastává, když se hraje Danse des Ombres heureuses z Gluckovy proslulé opery Orfeus a Eurydika a navazuje nejslavnější árií z této opery Che faró senza Eurydice.

   Za rok v létě tedy zase. A doufám, že se ke mně přidá víc lidí, kteří zrovna nebudou na dovolené.