Nutno poznamenat, že na 8. března jsem nenašel žádné výročí, které by mě zaujalo natolik, abych je zařadil. A včera jsem chybně zařadil dva dny najednou.
1454 Amerigo Vespucci (+1512), italský obchodník a mořeplavec, K jeho největším koníčkům patřily mapy. Téměř polovinu života strávil jako obchodník ve službách florentského aristokrata Lorenza de Medici. V jeho službách odcestoval do Španělska. V Seville se stal ředitelem námořní společnosti, která dodávala karavely, včetně některých dalších Kolumbových výprav.
Inspirován Kolumbem se 1497 vydal na svou první plavbu, při které zřejmě prozkoumal od Karibiku severoamerické pobřeží až po záliv Sv. Vavřince. O dva roky později jeho druhá výprava vede do budoucí Brazílie k ústí Amazonky a nazpět přes Kubu a Bahamy. Další 3 plavby ve službách Portugalska na jih do Brazílie až do ústí La Platy. Dopisy, jež posílal svému zaměstnavateli, se staly dobovými evropskými bestasellery a vynikajícími zdroji informací. Byl jedním z prvních, kteří pochopili, že jde nový kontinent. Avšak až na návrh německého kartografa Waldseemüllera oblast Jižní Ameriky pojmenována Amerikou a v o třicet let později 1538 Belgičan Kremer nazval Vespucciho křestním jménem celý kontinent.
1737 Josef Mysliveček (+1781), syn pražského mlynáře, svou polovinu dědictví po otci přenechal bratrovi a vystudovav hudební základy u jezuitů a zdokonaliv se u varhaníka Segera, vydal se do Itálie, tehdejšího hudebního středu světa. Díky svému talentu si velmi rychle osvojil italštinu a vzdělání si prohloubil u Pescettiho, vydělávaje si na živobytí a studia jako houslista. První opera Zmatek na Parnasu na libreto krále libretistů v 18. století Metastasia psána pro divadlo v Parmě a hned velký úspěch. To pokračovalo i další řadou oper pro největší a nejvýznamnější divadla v Itálii. Nejen operou živ je Il divino (božský), to Čech si k tomu přidávají zastydlí vlastenci. Píše i oratoria a dokonce i pro pražské křižovníky napsal čtyři včetně prvotřídního a nejslavnějšího Abraham a Izák. Známý je také oboustranně přátelský vztah s Mozartem. Někeří spekulují, že trpěl syfilidou a že se to projevovalo chorobným znetvořením nosu. Šlo však zde o následek špatně ošetřeného zranění po havárii kočáru. Poté, co jsem již mnohokrát udělal špatnou zkušenost s mnohými posly zaručených zpráv, jsem opatrný, abych přijal diagnózu syfilidy. Je to možné, nikoli však jisté. Počátkem 80. let přichází pomalý ústup ze slávy. Zanechal za sebou 27 oper a množství skladeb nejrůznějšího druhu včetně oratorií, koncertů, symfonií a komorních skladeb. Stále čeká na své rozsáhlé znovuuznání. A doufám, že k tomu poslouží i připravovaný film velmi správně nazvaný Il Boemo. Hudbu zde obstará Velké C již jednou Myslivečkovu Olimpiadu hrající s celoevropským uznáním. Ať se svět chytí za nos a my budeme moci splatit jistý dluh vůči tomu mlynářskému synkovi a jednomu se tří českých největších velikánů hudby předklasické, do níž právě Mysliveček jednou nohou vkročuje.
1749 Honoré Gabriel Riqueti de Mirabeau (+1791) byl francouzský politik, spisovatel a novinář, vůdčí osobnost rané fáze Velké francouzské revoluce, člověk prý odpudivého zevnějšku, leč nadán neobyčejným intelektem a osobním kouzlem a umírá v důsledku nemoci ještě než vypukla jakobínská diktatura, která by s ním slitování neměla,
1814 Taras Ševčenko (+1861), život i smrt přinášejí paradoxy. Smrt přišla den po 47. narozeninách 10.3. Po celé Ukrajině rozesety jeho pomníky a požívá dodnes nehynoucí slávy, však to byl vpravdě renesanční člověk znalý pera, výtvarný umělec, folklorista a etnograf. Spolu s Kotljarovským nesporným zakladatelem moderní národní ukrajinské literatury a do jisté míry symbolem země a ukrajinské kultury.
1934 Jurij Alexejevič Gagarin (+1968), první člověk na oběžné dráze a výstavní skříň sovětského režimu, který svůj umělý život svatého obrázku těžko snášel a počal se dívat sklenicím na dno, z nejhoršího se dostal včetně milostné aféry na Krymu. Studoval novou specializací pilot, inženýr, výzkumník a studium ukončil 1968. Dokonce jako náhradník za Komarova pro let Sojuz 1 šel za Brežněvem žádat odložení letu svého přítele s nevyzkoušenou novou kabinou, u níž před letem zjištěny desítky závad a bylo vysoce pravděpodobné, že let s ní lze přežít jen s velikou klikou. Komarov však let podstoupil, aby nebyl nařčen ze zbabělosti a po mnoha poruchách a nouzovém řízení mu selhaly padáky.
Gagarin však byl vyřazen z týmu kosmonautů, byl příliš cennou ikonou a dopadlo to tak, že se s cvičným Migem 15 i s instruktorem zřítil a zabil. Samozřejmě se vyrojilo mnoho konspiračních teorií, ale přes desítky svazků expertiz se neštěstí plně nevysvětlilo. Lidský faktor jeví se být nejpravděpodobnější Ale v paměti zůstane ten docela sympatický a pohledný sedmadvacetiletý kluk, projíždějící v otevřeném autě Prahou jako prvním zahraničním městem na světové cestě 1961.
1943 Robert Fischer (+2008), po dlouhých letech jiný mistr světa v šachu než občan Sovětského svazu. Ohromný talent, o němž lze říci, že byl geniální, leč šílený. Neustále dělal potíže stran míst zápasů, prostředí, kamer a honorářů. Pozoruhodná je jeho hráčská kariéra a cesta k titulu. V roce 1972 jako vyzyvatel porazil v Reykjavíku mistra světa Borise Spasského v zápase poměrem 12,5:8,5 při 11 remízách, a to první zápas prohrál školáckou chybou a k druhému nenastoupil, neb mu zase něco přeletělo přes nos. Hrajete o titul mistra světa a prohráváte hned 0:2.
Byl jsem tehdy na vojně v Písku a tehdy zrovna na letišti v Bechyni jako mechanik s přiděleným vrtulníkem k pravidelné revizi. Partie jsme si přehrávali z novin a drželi Bobbymu palce. A po lese u letiště jsme sbírali houby a dělali si lukulské smaženice z vajíček sehnaných v kuchyni. Knížečku s těmi partiemi, u nichž bylo zajímavé, že Bobby, který proslul dokonalou přípravou a studiem v každém zápase měl připraveno jiné zahájení, což Borise vyvádělo z míry. Fischer dalších dvacet let nesehrál žádnou turnajovou partii. V roce 1975 odmítl obhajovat titul proti Karpovovi, vadily mu podmínky konání zápasu. Až roku 1992 nad Spasským znovu vyhrál a už žádný turnaj poté nehrál. Jak pravím, geniální, leč šílený.
1964 Juliette Binoche, má oblíbená herečka a dnes první dáma francouzského filmu, jež na světové scéně zazářila ve filmu Milenci z Pont-Neuf, potvrdila pověst v Anglickém pacientovi, který jí vynesl Oskara za vedlejší roli. V překrásné a poetické scéně, kdy ji indický ženista, který v cestě britské armády odstraňuje miny, zavěsí na lana a pohybuje jí po kostele se svíčkou v ruce podél stěn, na nichž jsou úchvatné renesanční fresky, bůhví jestli to není Piero della Francesca, jemuž Martinů složí slavnou hudební poklonu a Juliette se přitom usmívá tím něžně šťastným úsměvem, který umí jen jedna česká houslistka). Později pak zazářila třeba v Čokoládě, po níž si každý musel zamilovat ji i čokoládu. Nebo Kieslowského Tři barvy. A osm francouzských Césarů.
