Tedy přesně řečeno, ta dívka znovu prokázala, že je hluboce zamilovaná do hudby a svých houslí. Nevím, zda to způsobilo něco v ovzduší, nebo v lidech, ale v sobotu 26. května po čtvrté hodině jsme se neskonale radovali všichni.
Markéta Janoušková se dohodla se souborem North Czech Capella, že s nimi na severočeském Festivalu Ludwiga van Beethovena, cestujícím po zajímavých severočeských místech (v našem případě na zámku v Jimlíně u Loun) sehraje na druhých houslích pozoruhodnou skladbu Zdeňka Lukáše nazvanou Concerto grosso a na závěr jako sólistka Cuatro Estaciones Porteňas (Čtyři roční doby v Buenos Aires), kterou složil pod vlivem Vivaldiho, jak zřejmo z názvu, argentinský Dvořák Ástor Piazzola a z původní skladby pro bandoneon a tři další hlasy ji pro komorní těleso a sólové housle upravil Rus Leonid Desjatnikov. Ještě než se do povídání pustím, musím říci, že jsem měl dojem, že ta skladba je napsaná pro trochu divokou a svéhlavou a trochu roztančenou houslistku, která se nebojí do hudby doslova vhupsnout a koupat se v ní. Tedy pro naši Markétu.
Jako vždy nyní okolnosti, ráno do květinářství a přemýšlení o barvě a druhu květů. Mají však nádherné rudé růže s karmínovou kresbou na okvětí. Růže nikdy chyba a dívka začasté v červeném. Nazdobit, zabalit a v jednu oba Vacci přede dveřmi. Počasí houslově virtuózní a jedeme spolehlivě a na místě Zámecký šenk a menším jídlem a svijanským mázem. Vhodná ouvertura jak mám rád a a my s plnými bříšky celí v radostném očekávání. V sále Markétou zajištěna první řada, jež je v těsné blízkosti hudebníků a kolena téměř ve violoncellu. Takový těsný kontakt mám naopak rád, maje pocit, že hraju s nimi, a výtečně uvidíme na tu naši dívenku.
Zahajuje Johann Sebastian Bach se svým Brandenburským koncertem G dur, BWV 1048. Tak zní správný název a někdo do programu napsal chybně Concerto grosso. Tady ještě Markéta není, ale já dle svého zvyku projíždím očima soubor a snažím se zachytit, co každý hraje. Výtečně a sametově zní blízká violoncella. Přede mnou hezká violistka, takže se má očka radují. Krásně se prolínají housle s violoncelly a kapela vůbec zní jako silné červené víno. Jsem velmi příjemně překvapen, neb jsem takovou kvalitu nečekal. A to teprve začínáme a pozdně odpolední hvězda ještě nevyšla. Vyjde teprve ke druhé skladbě, již avizovanému Lukášovi a má na sobě černě šaty s průhledným černým závojem a mé srdce se zachvěje. Bohužel se postaví do druhé řady za první housle a za zády má prosvětlené okno a na tom pozadí je vidět jen silueta. Ale je tady s námi a při příchodu nás opláchne svým zářivým úsměvem. Concerto je pěknou ukázkou pohrávání si s možnostmi smyčců a violoncella dostávají prostor a také housle až k výšinám. Vivaldiho, jak psáno v programu, tam však neslyším, zato chvílemi Šostakovičovo rytmické přemýšlení se smyčci a chvílemi Bartóka.
Opět Bach a tentokrát skladba z nejslavnějších a nejhranějších, kterou zahrajeme návštěvníkům z vesmíru, až se budou ptát, co je hudba. Původně varhanní Toccata u fuga d moll, BWV 565. Na podzimních táčkách s hudbou, kdy jsme si nahrazovali Markétin odpadnutý koncert pouštěním její desky s Goldbergovými variacemi, jež nahráli se smyčcovým triem na Maltě. Ve druhé části setkání jsme si nejprve dali právě originální varhanní Toccatu a fugu a pak orchestrální s Českou filharmonií pod Stokowskim z roku 1971. Večer jsme vhodně uzavřeli poslední deskou Leonarda Cohena.
Po první části šeptám Honzovi: „To bysme měli tokátu a teď příde fůga.“ Violistka to asi slyší, protože mě obdaří zářivým úsměvem, který s radostí opětuji. Ten úsměv říká, že oba víme, vo co de, a zní to výtečně. Přesně tohle je jeden z důvodů, proč mám rád těsný kontakt s hudebníky. Myslím, že k radosti z hudby patří, že si ji lidé dávají najevo především úsměvem a mimikou. Potlesk je až konečným a konvenčním poděkováním. Jak za chvíli uvidíme, Markéta to vidí ze své pozice podobně. Tu slavnou věc sehrají dle mého přesně a s náležitou úctou a nijak se nepředvádějí a jdeme na přestávku.
V šenku studená bílá decka, ale říkají, že v pět zavírají, takže si po koncertu tady nic nedáme. Špatně odhadnu přestávku a dorazím přesně ve chvíli, kdy jsou připraveni začít a ještě levou nohou zakopnu o židli. Ale připravená Markéta už ví a počká. Jako v Atriu. Začneme oděním. Pozitivně hodnotím každou dámu, která nám dopřeje pohled na obsah svého šatníku a ten pohled dosvědčí její vybraný vkus. Markéta pro druhou část zvolila šaty, jejichž rudý spodní díl překryt průhledným tmavým závojem a jsou tangově kratší a střevíčky má také vhodné pro ten argentinský národní tanec. Však tanec za chvíli vypuká.
Teď je tu jediná královna, která se co chvíli povzbudivě usmívá do orchestru a jako obvykle její tvář prochází všemi odstíny emocí od milostného okouzlení po bolest zubů a do toho občas úsměv do not, a na krk houslí a kývání se po způsobu ortodoxních Židů u Zdi nářků. Odtančení kroky tanga od pultu a kroky zpět a natažený krk, jako kdyby jí selhával zrak. Dokonce v jednu chvíli zafuní jako Václav Luks. Dokonce bych řekl, že Markétin pohyb a mimika jsou záměrnou součástí koncertu. Nesmí se divit, že se tak radujeme, když je taková.
Musím pochválit Desjatnikova za výtečné aranžmá a využití houslí na samu mez. Občas dostávají příjemně bručivý hlas violoncella a občas, zejména v závěru se ozvou vivaldiovské citace. Myslím, ba dokonce na tom trvám, že Markétě tato skladba dokonale sedí a že z toho, že s ní hraje, má neobyčejnou radost celý soubor. Možná, že někoho takového záměrně hledali.
Mně se hlavou honí argentinské myšlenky, jako skvělí fotbaloví mistři světa ve fotbalu 1978 a 1986 a odporné vojenské junty, jež padly poté, kdy jsme museli poslat loďstvo, aby vrátilo do královniných rukou Falklandy. Hovězí steaky na dva palce a mrazírenské lodi, výtečné víno, Jorge Luis Borges a Perónovi a San Martín. A Eichmann. A jak vedli válku spolu s Brazílií a Bolívií proti Paraguayi a téměř všichni paraguayští muži v ní padli. A přitom všem přijímám ty dary čiré radosti z hudby, jež dostáváme od té zázračné dívky. V závěru na nás upře pohled violoncellista a očima signalizuje, že něco přijde. Housle téměř umřou a skladba plná energie končí do ztracena na způsob Haydnovy „Na odchodnou.“ Brnk–brnk a konec.
Dávám jí květiny, jež se skvěle hodí k šatům, a s nadutostí konstatuji, že ty naše jsou nejkrásnější. Prosím, ať se ještě staví. Za chvíli povídáme a violistka poblíž a já se přiznám, že jsme se na sebe usmívali a ona to potvrdí. Markéta se na mě podívá takovým pohledem, v němž se blesky mísí s výtkou: „To jsem nevěděla, že jste tak promiskuitní.“ Koncert v domě U Kamenného zvonu bude 13.6. a já se ptám, zda se jí to podařilo dohodnout mimo mé obsazené termíny. Prý samozřejmě. Vidíte, je lepší mít protekci u krásných houslistek než u řezníka.
Pak ještě celý soubor zasedne pod hradební zdí a královnu dne (Catherine Deneuve byla v jednom filmu Kráska dne) si umístí do středu a chystá se vzpomínková fotka, již někdy za desítky let někdo objeví a bude se divit krásce dnešního dne. Dnes se tu pohybuje častý Markétin doprovodný klavírista Bohumír Stehlík s fotovýbavou a Honza ho požádá o poskytnutí fotek, neb já jsem svůj aparát zapomněl v doma. Dokonce ještě zastihneme otevřený šenk a hudebníci si také něco dají, než se poskládají do aut. Markéta už v civilu v krátké sukénce. Dívky v letní sukénce je totéž jako dobrá hudba.
Plni radosti pochvalujeme si dnešní radostný a vyloženě zářivý den a už se těšíme na červen.
