Tento koncert 1. října u Šimona a Judy v režii brněnského Czech Ensemble Baroque pod taktovkou Romana Válka mě natolik oslovil, že dostává samostatnou esej.
Především se musím přiznat, že jedním z důvodů, proč tento koncert tolik preferuji, je přítomnost několika sličných mladých dam, a to sopranistky Pavly Radostové, flétnistky Michaely Koudelkové a dnes teorbistky a barokní kytaristky (jindy často loutnistky) Barbory Hulcové. Tím dalším důvodem je půvabná hravost tohoto souboru, který mi připadá velmi živelný a možná i srdečný.
Jde však o emoce, jež zásadně ovlivňují zmíněné dámy. Ze své prvé řady jsem v očním kontaktu se všemi a to je pozice, již k vnímání hudby potřebuji. Zde také platí, jak s oblibou říkám ve vztahu k jedné nejmenované houslistce, že jsem jen prostý člověk a k životu potřebuji jen vzduch, vodu, chléb a Pavlu, Michaelu a Barboru.
Na ni narazím na cestě do první řady a hned jí pochválím úpravu vlasů, kde umístěny dvě černé kokardy a vlasy spleteny do několika tenkých rezavých copánků. A připomenu se jako již dvakrát z její hry nadšený návštěvník. Ptám se po koncertech a říká, že zatím nic, akademie ji plně zaměstnává a nemá ani čas si zřídit stránky. S Pavlou a Michaelou se zdravíme očima.
Dnešní program má zajímavou strukturu, neb je postaven na Telemannově skvělé schopnosti vytěžit to nejlepší z hudebních podnětů z různých regionů (již před pár lety zahráno Collegiem Marianem), což rámuje zprvu Ouvertüre a po vždy po čtyřech zmíněných regionálních maličkostech, velmi krásných a melodických a nakonec i čtvrté strhující
Ze světa: Perpetuum mobile,
Ze Španělska: Sarabande
Ze Švýcarska: Les Suisses
Nyní přichází čas pro pěveckou sekci ve složení sopranistky Pavla a Tereza Válková, k altu připraven Martin Ptáček, k tenoru Jakub Kubín a k basu Jiří Miroslav Procházka. Zpívají Monteverdiho Sfogava noc le stelle a Io mi son giovinetta.
Po zpěvném intermezzu francouzské menuetky rytmicky skvělé,
poté Rigaudon z Provence
a čtveřici uzavírá burgundské Bourée.
Nato se zpívá textově vtipné anglické renesanční Mother, I Will Have a Husband Thomase Vautora a já dávám desítku a Fyer, Fyer Thomase Morleyho za něžnou náladu osmička.
Následuje blok Telemannových
Gigue z Británie i Irska
skotských dud Hornpipe s dřeváky a opět desítkou
dánských Les Danois anciens st modernes, kde něžně hrají harfa Kateřinky Ghannudi a Michaeliny flétny
rakouského Rondeau (nádherné za devítku)
a první část koncertu uzavře Fantaisie z Franků, Švábska a Burgundska.
Po přestávce se začne sborovým zpěvem Tanzen und springen s bezva textem za devět Hanse Leo Hasslera a O dolcezze amarissime d’amore Heinricha Schütze.
Pokračujeme jako obvykle telemannovskou čtveřicí
z Hannoverska Gavotte en Rondeau
z Hildesheimského opatství Pastorale
z vévodství Braunschweig Wolfenbüttel Réjouissance
z českého království Hanaquoise
Nyní opět čas ku renesančnímu zpěvu, a to Jacoba Aarcadelta Il bianco e dolce cigno, sladké za osmičku a za totéž svižné, ba až vidlácké Alla lapia caia Orlanda di Lasso.
Nyní opět čas na Telemannovy maličkosti v podobě
Carillonu ze Španělského Nizozemí, opravdu tu máme stolní zvonkohru
Les Moscovites z Ruska hrubé a nepřitažlivé
Polonaise z Polska, důstojné a jemné
Marche z Uher
Opět sbor a zřejmě Dios itlaconantzine, což vytěženo z mexického Kodex Valdés (déja vu, právě mám rozečteny dějiny Mexika, kde ten kodex zmíněn)
Po zpěvu ještě zřejmě v rozporu s programem až po kodexu
z evropského Turecka Les Turcs
z asijského Turecka Mezzetin en turc
z Ameriky L’Espérance de Mississippi
pozoruhodně se nyní dávají květiny a teprve po nich v programu uvedený Schlusschoral: Nun senket euch, ihr Masten, který začíná instrumentálně a zpěv se připojí.
Hned druhý den jsem řečeným kráskám napsal, aby věděly, jak si jich vážím a jak celý koncert ozdobily svým uměním a půvabem.
Milé dámy,
pro mě je důležité být v kontaktu s účinkujícími, proto bývám v 1. řadě. Radost mi také působí Vaše úsměvy a mimika nasvědčující tomu, že o sobě víme. Dalším zdrojem mé hudební radosti je kromě Vaší hry a zpěvu to, že mám velice v oblibě mladé umělce, zejména půvabné dámy. Budoucnost klasické hudby je ve Vás.
Pavla ví, jak obdivuji její zpěv a jak při setkání vždy prohodím "Nejčervenější pusinka v Evropě", anebo taky "Ach, ty české zlatovlásky". A včera jí to moc slušelo i s tou rozkošnou neteřinkou o přestávce.
A Michaela je nejkadeřavější flétnistka na světě, již je radost pozorovat, jak zachází se svou sadou fléten a zde dále znovu poznamenávám, že 11.11. bude v Atriu na Žižkově hrát její brněnská kolegyně Míša Ambrosi, rovněž velmi krásná a milá dívka.
A k Barboře pravím, že jsem ji už zažil dvakrát a vždy je nějakou úpravou vlasů a nápaditými doplňky nepřehlédnutelná. K tomu ještě ty obrovité kulaté brýle. Jedna má hudební kamarádka nosí také velké brýle, takže si vysloužila indiánské jméno Anička Velký brejle. Z toho plyne, že Barboře dávám indiánská jména Největší brejle a Zrzavý copánek.
Včerejší koncert mě doslova nadchl a opět přesvědčil o tom, že C.E.B. se může směle zařadit do popředí české staré hudby především svou bezprostředností a snad možno i říci půvabnou nedokonalostí, aniž bych tím něco kritizoval. Což je poněkud jiná nálada než u sice skvělého, ale občas poněkud akademického Collegia 1704. Mně se to tak líbí, jak to dělá C.E.B. Podrobnosti budou do neděle a přestože koncerty pořadatele FOK i jiných soustřeďuji do jarního a podzimního balíčku, tento mě tak oslovil též díky Vaší zářivé přítomnosti, že dostane samostatnou esej.
To je dnes výsada některých výjimečných hudebních osobností jako Magdalena Kožená řečená Veliká, houslistka Markéta Janoušková, nebo klavíristka Alice Sara Ott, nebo sopranistka Marie Fajtová všechny u svých nástrojů a hlasu nejkrásnější na světě. Bohužel to už nebude Patrícia Janečková. Dodnes to bolí.
