Velké C na jaře 2022

  Tentokrát jsem k základní koncertní řadě v Rudolfinu dokázal přidat dva koncerty z vršovického Vzletu, té zřejmě zatím nejvhodnější základny orchestru, když dosud obě předchozí v Holešovicích a Vysočanech nevyšly.

     15. února koncert v Rudolfinu s výstižným názvem Missa 1724. Ten plyne z mešního lze říci pasticcia sestaveného souborem, přesněji řečeno zřejmě samotným vedoucím souboru Luksem z rozličných samostatných a dosud nikam nezařazených částí mešního ordinária, o jejichž případném použití do ucelené mše ani Zelenka, ani později nikdo jiný až dodnes nerozhodl. Máme tu tedy cenné využití hudební látky vysoké kvality a neobyčejné krásy. V prvé půli k oběma motetům přizvána věhlasná již jednou zde zpívající kanadská sopranistka Karina Gauvin, dáma při objetí spolehlivě vyplnící každou i sebevětší náruč.

   První polovina koncertu zahájena Vivaldiho Concerto grosso d moll, op.3, no II, L‘ estro armonico, což je nástrojový svátek se zářícími prvními houslemi ve druhé větě, obojí housle se na závěr střetávají a spěcháme opřekot ku konci. Nyní čas na zpěv moteta O qui coeli terraeque serenitas. Po Vivaldim se hraje Corelliho a Geminianiho známé a slavné Concerto grosso d moll, op. 5, no. 12 „La Follia“, při němž sleduji přívětivé pohledy Adély Štajnochrové na druhých houslích. On totiž Geminiani původní Corelliho sonátu upravil do podoby concerta grossa. Ještě před přestávkou další Vivaldiho moteto In furore iustissimae irae.

   Po přestávce už jen ona Zelenkova imaginární mše nazvaná 1724 dle roku vzniku většiny použitých skladeb. Je to šťastný soubor veliké a zamyšlené krásy stejně jako všechny Zelenkovy mše.

   23. února jarní zahájení vokální řady ve Vzletu. Večer věnován hudbě francouzské. Dnes budou excelovat obě veliké sopránové zlatovlásky Tereza Zimková a Pavla Radostová, dívka s nejčervenější pusinkou v Evropě. Doprovod zajistí Václav Luks na varhany a cembalo a Hana Fleková s gambou a Jan Krejča s teorbou.

   Obě dámy se střídají a nakonec zpívají v duetu. Pro oddech pěvkyň vložena Viséeho skladba pro cembalo a dvě Maraisovy skladby pro Hančinu violu da gamba. Obě dívky jdou hlasově k sobě moc dobře, což není vždy u sopránů pravidlem. Pavla mi připadá poněkud vážnější. Je to s těmi velikými dívkami moc pěkný večer a Tereze nutno popřát vše dobré k šťastnému naplnění jejího mateřského očekávání a Pavle, aby nikdy při práci s rudou rtěnkou nepřetáhla.

   22. března pokračujeme v Rudolfinu koncertem s malířským názvem Chiaroscuro veneziano. Ten šerosvit bude naplněn hudbou velikánů 17. století, a to Lauda Jerusalem pro dva sbory z pera Cavalliho a výběrem z Monteverdiho slavného souboru Selva morale e spirituale. Hned si všimnu skvělých žesťů a všech dechů. A Anetě to vzadu moc sluší, je vzorně učesaná a má velké stříbrné blyštivé náušnice. Po přestávce si přesednu na vedlejší volné místo, abych na ni lépe viděl. Sousedce svůj záměr odůvodním a ona mi potvrdí, že se mi vůbec nediví.

   Po přestávce si dáme Sancesovu Missu Sanctae Mariae Magdalenae, kde se dechové nástroje odeberou na emporu. Mše se mi zdá krásná jako od Zelenky, však Sances ve Vídni získal nakonec místo kapelníka a už se do smrti odtud nehnul požívaje evropského věhlasu.

   Jarní trojici koncertů uzavírají 12. dubna v Rudolfinu Bachovy Janovy pašije, BWV 245, což je u příležitosti Velikonoc navýsost vhodné dílo, které jsme naposled slyšeli ve třináctém roce, kdy jsem začal na Velké C chodit pravidelně. Beru si program z té doby a účinkující stáhnu z netu. Dnes také Evička zastupuje Zuzku a já jí půjčím ten starý program, aby si mohla přečíst text.

   Dnes zpívají: Sophie Junker soprán, Julia Böhme alt, Sebastian Kohlhepp tenor – Evangelista, Tobias Hunger tenor, Christian Immler baryton – Pilát, Matthias Winckhler bas – Ježíš.

  Já vím, kde jsem a co posloucháme, a hledám si to své, což jsou impozantní sbory a německými zpěváky dokonale interpretované texty, které si jako vždy pečlivě v němčině čtu. Obojí Bachovy pašije jsou vždy koncertním svátkem. Tentokrát na Anetu nevidím, neb ve výhledu usazen Evangelista a místo vedle mě není, ale určitě je jako vždy krásná a elegantní.

  Jaro pro mě uzavřeno 21. dubna ve Vzletu, kde večer vyhrazen rozličným zobcovým flétničkám v rukou Michaely Koudelkové (jež mnou loni díky překlepu v programu překřtěna na Papundeklovou). To je moc pěkné, když uvážíme, že ji budou doprovázet zkušení hráči Monika Knoblochová na cembalo a Libor Mašek na violoncello. Nutno také konstatovat, že Michaela je hezká mladá dáma s velmi dlouhými hnědými vlasy, jež nosí bohatě zkadeřeny na způsob ovčího rouna. Opět tu není Petra Hajská, avšak tentokrát ji zastupuje Zdeňka Hanáková, dáma sympatická a milá a ujistí mě, že mé texty povětšinou čte.

  Michaela hraje skladby pro flétnu a některé adaptované houslové, dle potřeby střídá nástroje a hraje Telemannovu Sonátu in C, TWV 41:C5, kde vrchol za devítku v poslední větě Vivaldiho Sonáta h moll RV 36, jako obvykle radostná a nádherné andante a závěr jako útěk od požáru.

   Plattiho Sonáta D dur, WD681, je rozvážná zejména v Sicilianě a v poslední Giga září violoncello. Quantzova Sonáta d moll, QV 1:168, začíná krásným Larghetto a končí virtuózně a rychle. A nakonec slyšíme původní Corelliho Sonátu d moll op.5, no.12 „La Follia“. Přidává se Matteisova Ciaccona. Je to s tou dívkou hezký večer a určitě stojí za to ji sledovat a jít na ni kdykoli příště.

Autor: Richard Mandelík | středa 1.6.2022 7:00 | karma článku: 4,07 | přečteno: 88x
  • Další články autora

Richard Mandelík

SOČR na jaře 2024

9.5.2024 v 7:00 | Karma: 0

Richard Mandelík

Atrium na jaře 2024

7.5.2024 v 7:00 | Karma: 0

Richard Mandelík

Café Créme na jaře 2024

26.4.2024 v 7:00 | Karma: 4,74