Víte, že jen zcela výjimečně píšu o politice, ale ukrajinská válka je za dverami, ako hovoria bratia Slováci a jejich dva vynikající synové Lasica a Satinský. Občas i zde nějaké to sprosté slovo, což obvykle nedělám.
Britský důstojník u Waterloo: „Hrdinní Francouzové, bojovali jste statečně, vzdejte se, jste obklíčeni!“ Nato generál Cambronne v čele části Napoleonovy gardy: „Hovno, garda se nikdy nevzdává!“ Krásná historka, jíž každý Francouz chce věřit a jež je výzvou všem, kteří stojí v nemožné pozici a dávají příklad, že je něco víc, než vlastní život. Bojový duch povzbuzen a hrdosti dosti. Od té doby řada vojáků ve všech válkách, kteří obětovali život pro kamarády a jednotku, ať už zalehnutím granátu, či ucpáním nepřátelské střílny vlastním tělem a riskantním krytím ostatních, aby mohli ustoupit, nebo se přeskupit. Hvězdy hrdinů a Medaile cti cinkají.
Nebo jeden pětašedesátiletý dědek, o němž už všichni mysleli, že v politice skončil, octne se ve vedení a prohlásí, že budeme bojovat všude, kde by vás to mohlo napadnout, a zakončí projev slovy: „Nikdy se nevzdáme!“ A o čtyři roky později jeden další generál v belgickém městě uprostřed ardenských lesů na svrchu uvedenou výzvu ke kapitulaci odpoví jen: „Nuts!“ Z toho vidno, že Američané na rozdíl od povídavých Francouzů preferují stručnost a výstižnost. Němci se dohadují, co to slovo znamená a proč jim Křičící orli nabízejí ořechy, až jeden znalý americké angličtiny praví, že to znamená totéž co „prdlajs“. V jazyce Goetheově a Schillerově se to řekne: „Arschloch!“ Zbytečně dlouhé slovo.
Naposledy ukrajinská posádka pevnůstky na Zmijím ostrově v Černém moři na výzvu k složení zbraní odpoví: „Ruská armádo, jdi do prdele!“ První zpráva praví, že všichni padli, ale později se ukáže, že část vojáků byla zajata. Jak i nyní vidno, v každé nepřehledné situaci, zejména válečné šíří se snadno lež a fabulace. Ale padlí obránci ostrova poslouží bojové morálce Ukrajinců více, takže se nedivím, nýbrž v duchu výše uvedeného souhlasím.
Poněkud odlehčený úvod nyní přestává. Chci poukázat na to, že se opět potvrdily staré pravdy. Útočník se opět nepřipravil dostatečně a kupí chybu na chybu a válka na Ukrajině se vyvíjí jinak, než se plánovalo. To je stará známá pravda. Ve válkách je po prvním výstřelu všechno jinak. A svět zareagoval jednotně, což jistě Putin neočekával a už ho bolestivě kope do zadnice. Je to zapotřebí. Podívejte jen, jak se z Ruska stal darebácký stát, už s ním nechtějí stýkat ani sportovci.
Putin zřejmě není schopen nasadit větší síly než oněch asi 120 tisíc. A zřejmě jim též vázne logistika, ta zásadní podmínka úspěšné války už od Ramesse II. Jsem si s jistými obavami vědom toho, že zatím nenasazeny masivní letecké útoky, nebo těžké zbraně. Bohužel nutno počítat s tím, že prohrávající bude kolem sebe kopat. Ale Rusů, kterým se to nelíbí, není málo. A pohříchu rakve s padlými vojáky nepodněcují podporu veřejnosti. To se už ukázalo za války v Afhánistánu.
Každý vzdělaný voják ví, že je třeba při útoku mít dvoj a nejlépe trojnásobnou převahu. Už zapomněli, jak a proč uvázl Paulus u Stalingradu? Vzpomeňte jen, v roce 1968 poslali spojenci z Varšavské smlouvy do Československa půl miliónu vojáků, a to tehdy bylo téměř jasné, že nenarazí na žádný odpor. Ukrajinci však odpor kladou a pro Rusy velmi nepříjemně. Další sovětská chybná kalkulace bylo angažmá v Afghánistánu. Američané si předtím sami podkopli stoličku ve Vietnamu. A to se příliš nevracím do minulosti, jinak bych musel vyzdvihnout nadutá a vojensky hloupá rozhodnutí ruského cara Alexandra I. u Slavkova, přestože mu generálové oponovali. Doufám, že napadení Ukrajiny bude Putinův Slavkov.
A za zmínku stojí srovnání s dokonalou plánovací a logistickou přípravou za války v zálivu 1991. A s efektivitou tehdejšího spojeneckého úderu letectva a poté i tankových divizí. Naštěstí Rusové na takové výši zřejmě nejsou. Nerozumím tomu, jak si to vlastně představovali. Jak porazit téměř padesátimilónový stát a donutit ho, aby udělal žádaná politická rozhodnutí.
My známe z vlastní zkušenosti, jak na to. Sbalit politickou reprezentaci a přinutit ji, aby podepsala moskevské protokoly. Toho lze dosáhnout vydíráním i pistolí u hlavy, nemluvě už o skřipcích a španělských botách. Českoslovenští představitelé až na jediného statečného hodili vše za hlavu. Však Putin je ze stejného komunistického těsta. Bývalý komunista je totéž jako bývalý černoch.
V této situaci je obtížně byť jen představitelné, že bychom nebyli členy Evropské unie, nebo že by se v případném referendu vyslovilo pro vystoupení vice než 10 procent voličů. Nemluvě už o NATO. Co jiného by agresora, který bude při chuti, zastavilo. Jasně se ukazuje, že v Rusku je normou zatajování a lež. Vzpomeňme jen Černobyl, nebo Afghánistán, či ponorku Kursk. O sportu prolezlém dopingovým švindlem nemluvě. Zajímalo by mě, jak se k této válce staví ruská pravoslavná církev tak přesvědčená o své výlučnosti a jediné pravosti. Musím se zeptat své pravoslavné dcerušky.
A co my, opět se musím otevřeně vysmát všem, kteří na naše hlavy kydají hnůj a jejich ústa přetékají urážkami vlastního národa. V této krizi se lidé chovají vzorně a také vláda zaslouží pochvalu. Až zase někdo začne intelektuálsky povýšeně prohlašovat, jak ten hrozný český národ nemá žádnou vizi a budoucnost a o kultuře a zanedbaných dětech, pokusím se mu odpovědět:
„ V té vizi by mohlo být, že na Čechy se může spolehnout každý slušný člověk na světě. Zde má zastání a může tu mít i domov. My se s mnohým ještě sami pereme, ale přestože občas poraženi, nikdy se nevzdáme. A ta česká hudba a ty houslistky, flétnistky, violoncellistky, zpěvačky, ředitelky a manažerky festivalů, fyzioterapeutky a sociální antropoložky.“
