Tři filmy, tři nálady

Britský Lásky čas dříve slavného scénáristy (mimo jiné filmy s Rowanem Atkinsonem, filmy o Bridget Jonesové nebo Notting Hill) a nyní již také režiséra Richarda Curtise ( (oceňovaná Láska nebeská) je typicky náladovým optimistickým snímkem. Když točíte s nadhledem a vkusem, skýtají takové snímky správné příjemné předvánoční naladění.

Film stojí na jednoduché fikci, jež má svá pravidla, avšak nedoporučuji je příliš rozebírat, neb by před kritickým soudem neobstála. To je však zcela vedlejší. Ono kouzlo spočívá v tom, že mužští příslušníci v rodině mají zvláštní schopnost cestovat v čase zpět, ovšem pouze v rámci svého života a minulost nelze měnit tam, kde jsme ji sami neprožili. Jasně cítíte, že pravidla jsou dosti děravá. Každý muž se o své schopnosti doví ve chvíli dospělosti od nejstaršího v rodině. Film zpočátku trošku klopýtá, než se rozběhne děj a ukáží se jasně postavy, ale po nějaké čtvrthodince se už skvěle bavíme břitkým a inteligentním britským slovním i situačním humorem. Nemohu nic dalšího prozrazovat, jen musím zdůraznit, že sami brzo zjistíte, že takový dar je někdy prokletím a vy musíte určitou situaci několikrát opravovat znovu a ještě pamatovat na to, že si ostatní nepamatují nic. Film říká přesně dle názvu, že období zvané život má být žito jako lásky čas. Ujišťuji, nejde o comicsovou limonádu, ani o frázi. Nakonec zjistíte jako hlavní hrdina, že žádné takové kouzlo není zapotřebí. Velice doporučuji pro přívětivou atmosféru, chytrý humor a výborné herecké výkony. Má nálada milostivá a povznesená. Rivalové jsou příběhem několika let soupeření dvou nezapomenutelných postav Formule 1, Rakušana Nikiho Laudy a Brita Jamese Hunta. Režisérem koprodukčního americko, německo, britského snímku je renomovaný Američan Ron Howard (1954). Mimo jiné se proslavil snímkem Apollo 13 a Čistá duše mu vynesla Oskary za režii i nejlepší film. Přestože i mnohé dámy obdivují Jamesův sex appeal a svět automobilových závodů je přitahuje, řekl bych, že jde o film výrazně pro chlapečky. Aspoň já jsem si doslova liboval, ovšem především proto, že mi v onom klíčovém roce 1976 bylo třiadvacet a tehdejší československá televize Formuli 1 už v polovině 70. let přenášela, nebo dávala ze záznamu a v záplavě šedi to každých 14 dnů byla událost. Samozřejmě jsem si vzpomněl na řadu jezdců i tehdejších vozů a stájí a to se mi moc líbilo. Taky jsem si vzpomněl na komentátora Luboše Pecháčka, který s F1 srostl a já jsem se vždycky těšil na VC Itálie v Monze, kde on vždycky s obrovským gustem jmenoval zatáčky. Kdo neví, tak italsky zatáčka se řekne curva. Pro neznalé upřesňuji, že oba hrdinové filmu se narodili v roce 1949, začínali závodit přibližně ve stejné době a proti vůli rodiny. V roce 1975 byl už Lauda mistrem světa a v seriálu roku 1976 jasně vedl, ale tehdy jej na Nürburgringu potkala ona slavná havárie, při níž málem uhořel. Dokázal se ještě za 42 dnů zázračně vrátit na dráhu, ale v závěru se Huntovi podařilo vyhrát všechny závody a v tom závěrečném získat třetí místo a o bod získat titul. Vidíme, jak se oba zcela rozdílní muži opravdu po léta nemuseli a na dráze byli jako kočka a pes, ale nakonec prokázali lidskou velikost, nikdy se neuchýlili k žádným faulům a začali se respektovat. Hunt ještě 3 roky závodil, ale bez větších úspěchů, poté užíval života, až ho zabila ve 44 letech srdeční příhoda. Lauda se stal mistrem světa ještě o rok později, pak ukončil kariéru, ale vrátil se a zvítězil ještě v roce 1984. Film je dle mého názoru nejlepším dílem o automobilových závodech a předstihuje legendární Le Mans i Formuli 1. S tím je jasné mé doporučení. Nálada plná respektu a úcty. Třetím filmem jest Gravitace Mexičana Alfonsa Cuaróna (1961), režiséra mimo jiné filmů Harry Potter a vězeň z Azkabanu, nebo Potomci lidí. Jako už mnohokrát, oficiální text distributora mluví zřejmě o něčem úplně jiném a úplně jinde a jindy. Já musím konstatovat, že většinu filmu vcelku logicky tvoří počítačové triky, řekl bych špičkové kategorie, kde se tvůrci dosti dovedně snažili neporušovat fyzikální zákony, jež panují v beztížném stavu, kde nemáte žádnou oporu a koordinovat jakýkoli pohyb je nesmírně obtížné. Jediné, co stále filmaři nemohou pochopit je, že zde není slyšet žádný zvuk zvenčí. Zde se nemůže šířit. Samozřejmě náraz do vašeho skafandru slyšet je přes umělou atmosféru uvnitř. Ale nárazy úlomků do stanice a jejich svištění prostorem jsou trestuhodným lapsem. Záběry na Zemi z výšky 800 km jsou však zážitkem nepopsatelným. Do jisté doby je film dokonce velmi pravděpodobným obrazem složité havárie na lidských zařízeních na oběžné dráze a drží vás ve značném napětí. Pak najednou nastává to, čeho jsem se od počátku bál po zkušenosti s režisérovými Potomky lidí, kde neopomene blbečkům sehrát akční film, aby se ta vcelku nosná myšlenka líp prodávala. Tady se pojednou cosi zlomí, hrdinka se po americku sebere, vyřeší nesmírné technické obtíže a vrací se za nemožných okolností zpátky na Zemi. Film přestane být pravděpodobný, uvěřitelný a fyzikálně možný a najednou jsme v různých Hvězdných pěchotách, Dnech nezávislosti, Armageddonech a Drtivých dopadech a vcelku zajímavý film je pohnojen. Zůstane však vizuální zážitek z většiny filmu a studená hrůza trosečníka v kosmu, který nemá téměř žádnou šanci. Já bych ji nechal nějak uvěřitelně zahynout. Faktem je, že George Clooney, dokud ještě filmově žil, si to užil a Sandra Bullock neméně, jsouc často oděna jen v prádle a připomínajíc i lepostí svého těla legendární Ripleyovou před 34 lety. Doporučuji pouze z vizuálních důvodů, abyste mohli příště srovnávat, jak se točí filmy z kosmu. Po Zachraňte vojína Ryana, Tenké červené linii a Bratrstvu neohrožených teď už víme, jak má vypadat věrohodný válečný film. Nálada tak nějak napůl, ale na dva prsty to doma spraví, zvlášť když na Mezzu dávají legendární balet Giselle a Sylfidy na Chopinovu hudbu z Paříže