SOČR na jaře 2022

   Můj oblíbený orchestr i díky dvěma půvabným houslistkám navštíven spolu s komorními koncerty celkem čtyřikrát, jednou jsem v počítači nenašel vstupenku. Jsem holt nepořádný jako každý normální chlap.

  Hned 3. ledna pro mě vlastně novoroční koncert s názvem pramenícím z tematického a nástrojového zaměření Harfa Emmanuela Creysona.

Zahajuje se krátkým Ščedrinovým Koncertem pro orchestr č. 1 „Zlobivé častušky“ (o 12 let později napíše Bartók v USA svůj přelomový koncert). Poznamenávám si, že jde o výrazně rytmickou hudbu čerpající z ruských častušek s drtivým závěrem. Harfa přichází ke slovu v Gliérově Koncertu pro harfu a orchestr Es dur, op. 74, kde si poznamenávám, že jde o krásnou hudbu a soustředěný výkon Creysonův. Zajímavá je osobní historie skladatele, ruského Němce, učil se u Ševčíka a Hřímalého, kteří v té době působili v Rusku, a sám byl učitelem Prokofjevovým a Chačaturjanovým a také stál za války v čele skladatelského svazu.

   Po přestávce mě moc příjemně překvapí symfonie č. 3 h moll, op. 50, „Mír zvítězí nad válkou Borise Ljatošinského (1895-1968. Zaujala mě jistá monumentalita a žestě až wagnerovsky úderné. Zajímavý program prakticky ruský a řekl bych, že i poměrně neznámý. Konečně dirigentem je světem protřelý Rus Kirill Karabits. Dokonce i přídavek.

   Možná nejzajímavější program skýtá 10. února v sále Doxu koncert Jazz Poetry, kde uslyšíme dvě světové premiéry.

   V prvé půli programu se hraje skladba Martina Brunnera Svou chvíli, což je cyklus zhudebněných básní Věry Koubové pro zpěv, orchestr a dva improvizující sólisty, což jsou na klavír skladatel a na piano Fender Rhodes Vít Křišťan. Zpívá osvědčená jazzová hvězda Markéta Foukalová a já konstatuji, že ozvučení je slabé a srozumitelnost slov mizerná. Dále konstatuji překvapivě trochu rockový sound orchestru a zářivou žesťovou sekci.

  O přestávce mnozí hráči korzují po foyerech, takže natrefím na Pavlu Mazancovou, jež je s těmi svými dlouhými vlnitými vlasy vyloženě krásná a povídáme si, dokud to jde. Mám z té dívky skvělý pocit a náladu povznesenou. Andulka má dnes patrně volno.

Po přestávce se hraje dílo české královny jazzové trubky a hudebně všestranné dámy (a krásné) Štěpánky Balcarové Life and Happiness of Julian Tuwim, v nové úpravě pro jazzové septeto a orchestr.

Zpívat bude polská zpěvačka Malgorzata Hutek a na nástroje hrát Štěpánka na svou trubku, Miroslav Bárta na saxofony a klarinety, Robert Fischmann hraje na flétny, Nikola Kolodziejczyk na klavír, Jaromír Honzák na kontrabas a Gregorz Maslowski na bicí. Vše řídí brněnská hvězda Marko Ivanovič, jehož nastudování a řízení brněnských oper na Smetanově Litomyšli jsem vždy obdivoval. Zde už zvuk zesílen a má potřebné kvality. Skladba plna emocí i něhy a výkon zpěvaččin ozdobou.

  I díky Pavle toto byl můj koncert roku se SOČR.

    21. února se hraje program, v němž dominuje venezuelská klavírní hvězda Gabriela Montero (a děvče všestranné a zřejmě velmi schopné, neb i skládá a angažuje se v oblasti lidských práv, což je v její rodné zemi zvláště žádoucí). A obě mé milé houslistky nechybí, na Pavlu vidím dírou a Andulka bohužel zády.

   Zahajujeme slavnou Prokofjevovou Symfonií č. 1 D dur „Klasickou“, op. 25, která ověšena přívlastky čistá, průzračná, prostá, hravá, nebo též vytříbená, svižná a vtipná. A máme tu neoklasicismus.

   Já oceňuji, jakou náladu ta symfonie nastolí k dalšímu bodu programu, k němuž přichází Gabriela, neb bude hrát Mozartův Koncert pro klavír a orchestr č. 14 Es dur, K 449. To je vznosná tónina Beethovenova Pátého klavírního koncertu, zvaného Císařský. Od počátku lehkost a průzračnost, leč sedím vlevo za zády a na ruce a mimiku nevidět. Koncert jde důsledně k závěru ve skvělé náladě. A ještě si Gabriela neoddychne a neobvykle i ve druhé půli nastoupí k dalšímu koncertu.

   Tím je Šostakovičův Koncert pro klavír a orchestr č. 1 c moll se sólovou trubkou, již hraje Jiří Houdek a já dodávám, že její part velmi úsporný. Koncert jásavě začíná a ve druhé a třetí větě vyloženě zkrásní a nakonec přejde do pestrostí a hlubokého přemýšlení.

   Symfonie č. 4 C dur, op. 47, Sergeje Prokofjeva vychází z hudebního materiálu baletu Marnotratný syn a je zvukově pozoruhodná a nápaditá jako bývá Martinů.

   Jarní program uzavírá 13. června koncert, kde konečně uvidím současnou houslovou hvězdu Leilu Josefowicz. Koncert je programem pojat jako reprezentativní zakončení jarní sezóny a vysílá jej Vltava.

   Zahájíme Sukovou Pragou, na niž naváže Concerto funebre pro housle a smyčcový orchestr Karla Amadea Hartmanna, kde zazáří Leila. Skladatel jí reagoval na obsazení Čech a Moravy v roce 1939 a použil i husitský chorál a reagoval i na ruskou revoluci 1905. Leč pocit, který mívám třeba z Hilary Hahn, či Julie Fischer, nemluvě už o obou Markétách se nedostavuje. Ale skladba si zaslouží častější uvádění.

   Po přestávce se hraje už jen Straussova Alpská symfonie, skladba jednovětá, která plyne jako procházka po horské krajině a má typickou Richardovu barvitost a bohatost. Ale musím se přiznat, že nemaje Alpy prochozeny, nenacházím zde oněch 22 zastavení o časovém zařazení nemluvě. Pro mě to je jen výtečná a bohatá skladba, již radost poslouchat a zejména živě.

   Můj oblíbený orchestr s dvěma houslistkami jako z růže květ opět nezklamal. Náročné skladby se zhostil jako nedávno obstál i v české symfonii první třídy Sukově Asraelovi.