Již 13. ledna jdeme do Anežského kláštera, kde je program náladou nikoli zimní, nýbrž už od úvodní Straussovy serenády pro dechy, která náladou zní jako letní večer Na Zvonařce nebo nedaleké Gröbovce.
. Následující Lidová suita Jaroslava Krčka je variacemi na rozličné lidové písně, jež si lze představovat jako sondu do různých ročních dob. Na Krčka navazuje Suita č. 3 Starodávné árie Ottorina Respighiho. Tady se Pavla vyloženě raduje a pokukuje kolem. (To nám to hraje). Program uzavírá St. Paul‘s Suite Gustava Holsta, mocná, sebevědomá a melodická skladba, jež v závěru voní Skotskem.
20. ledna v Rudolfinu hostuje u dirigentského pultu severská kráska a veskrze sympatická osobnost Estonka Anu Tali (1972). Program je pestrý a nesmírně zajímavý, neb nejen orchestrální, ale v Brittenově Serenádě pro tenor, lesní roh a smyčce tu zazpívá britský tenorista Toby Spence a nástrojové představení náleží Radku Baborákovi, jenž představí Mozartův Koncert pro lesní roh a orchestr č. 3 Es dur, K. 447.
Vše zahájí Mendelssohnova předehra Hebridy a mně nedá moc práce si představit studené a bouřlivé Severní moře z východní strany toho souostroví, přitom Atlantik ze západu se vzteká neméně. Vše po cestách po britském souostroví uzavře Brit Elgar svou pestrou a bohatou skladbou Enigma, variacemi na vlastní téma, op. 36.
Obě houslistky trochu žehrají na dirigentčin tlak na dlouhé zkoušení, ale spolu se mnou uznaly, že výkon na pódiu byl bezvadný. Obě hrají s neskrývanou radostí. Pavla se usmívá zářivě a nadšeně a Andulka trochu potutelně a Baborák byl největší chlap na celém světě.
A když nejelegantnější koncertní mistr na světě Kobrle na konci hledal, které dámě věnuje svou kytici, došlo mu, že Andulka na chvíli zaujala místo vedle něho a že ji musí ocenit. Oko mé zvlhlo, neb jsem s ním plně souhlasil. Z celého koncertu sálal pocit, že si s Anu padli do oka. Potkav dramaturga Třeštíka na toaletě, vysekl jsem mu poklonu za dokonalý program. Přijal to bez mrknutí oka, přestože na programu musela pracovat i dirigentka.
17. února v Rudolfinu hostuje u orchestru dirigent Robert Jindra a na klavír bude hrát mladý Marek Kozák.
Dnes francouzský večer, neb život Vítězslavy Kaprálové vyhasl ve Francii. Po úvodním Kouzelném lese, symfonické legendě Vincenta d’Indyho se hraje její Koncert pro klavír a orchestr d moll, op.7.
Je z něho jasně znát, o jaký talent česká hudba přišla. A to ji ještě čekají úmrtí a vraždy židovských skladatelů v pozdějších vyhlazovacích táborech. A nepochybné ztráty těch, kteří by se vydali hudební cestou, ale už nemohli, nebo by se nývali mohli narodit s hudebním talentem. To mě naladí na přestávku, po níž mi náladu zvedne francouzsky přívětivá a melodicky půvabná Symfonie d moll Césara Francka.
Před pandemickým šokem ještě stihneme s Hankou 24. února v Anežském klášteře přitažlivý program s hudbou 20. století, v němž dostávají prostor k blýsknutí se dva mladí dechaři shodou okolností oba Lukášové, klarinetista Dittrich a hobojista Pavlíček.
Druhý jmenovaný si zahraje v Lutoslawského Tanečních preludiích pro klarinet a komorní orchestr. Jako druhé se hraje Landscape, Interludium pro klarinet a komorní orchestr Andrzeje Panufnika. Nyní si v Koncertu pro hoboj a orchestr Jana Nováka přijde na své i hobojista. K mé radosti program uzavírá Martinů a jeho rozverná Sinfonietta La Jolla, skladba objednaná stejnojmenným kalifornským městečkem.
Využívám toho, že sedíme kousek od Andulky a já jí dávám ono dřevěné klíčenkové srdéčko s vypáleným Anna. Sklízím za to krásný úsměv a hned dáme řeč o případném vystoupení v Atriu osobně, nebo s triem Solaris 3.
Uvidíme, zda se to na podzim může podařit. Nato vše ostatní na jaře pod tlakem možná až nepřiměřeně tvrdých opatření zrušeno. Pavla tu dnes není a na svou klíčenku si musí počkat na podzim. SOČR nemá tu odvahu jako ČF a žádné koncerty v létě neplánuje.
