Smetanova Litomyšl, zastavení druhé, hudební

Zahajovací koncert 11. června sice vysílá rozhlas, leč já chci živý zážitek v prostředí I. zámeckého nádvoří a z prvé řady s krásnými druhými houslistkami na dohled. Zahájíme správně hymnou a vzhůru nyní za českými velikány.

      Dnešní ryze český program mě oslovuje z několika důvodů. Předně Smetanův symfonický obraz Macbeth a čarodějnice jsem slyšel pouze na klavír s Jitkou Čechovou, tou nejlepší smetanovskou klavírní advokátkou, kterou si lze představit. Pak konečně živě uslyším Dvořákův klavírní koncert a nakonec můj oblíbený Martinů podruhé a určitě zase s jinou vůní.

   V Macbethovi obdržíme orchestrální verzi, jakýsi miniaturní koncert-fantazii pro klavír a orchestr. U klavíru dnes bude Jan Bartoš, i v zahraničí ceněný hráč vyznačující se přijemným a trochu skromným úsměvem mezi tvářemi porostlými velmi temným strništěm. Kolem této skladby bylo historicky mnoho otazníků a úprav stran rozsahu orchestrálního doprovodu a klavírního partu, my uslyšíme verzi, jež dospěla ke kompromisu.

    Už v této do jisté míry předehře ke koncertu jsem záhy stržen Smetanovou nespoutanou invencí. Kdybyste to nevěděli, nikdy byste jej jako autora netipovali, možná Liszta, možná Brahmse. Jen to svědčí o Smetanově stále ještě nedostatečně světem i námi samotnými nedoceněné genialitě. Úchvatná a strhující skladba si podává ruku s Rachmaninovem a dvacátým stoletím stejně jako jeho smyčcové kvartety. Čím jsem starší, skláním se před Smetanou hlouběji a hlouběji a mít doma k dispozici ad libitum oba jeho kvartety s Haasovci, znamená být chráněn před jakoukoli depresí.

   Po tomto myšlenkově hutném úvodu jdeme k vrcholu večera. Dvořákův Koncert pro klavír a orchestr g moll, op.33, nepatří k nejhranějším skladatelovým dílům. Dokonce existoval názor, že je nehratelný. Záslužnou práci vykonal profesor Vilém Kurz zejména v jistých úpravách klavírního partu a vyvážení orchestru a sólového nástroje. Dnes se hraje jak jeho úprava, tak i verze původní, kterou dostáváme i my.

    Nejvíce práce ve prospěch díla vykonal ve 20. století Rudolf Firkušný. Po přívětivé prvé větě Allegro agitato nás Dvořák potopí do beethovenovsky nádherného Andante sostenuto a přivede nás do nebes ve Finale. Allegro con fuoco. Jan Bartoš hraje jako o život a užívá si této příležitosti do sytosti. Nebudu zde obsáhle koncert komentovat a dám raději slovo Firkušnému:https://www.youtube.com/watch?v=2dNqxmvZias. Diváci řvou Bravo a jóóó. Slyším jeden z nejkrásnějších klavírních koncertů v životě a jsem rád, že jsem přijel a nespolehl jsem se na rozhlas.

   Po přestávce se hraje neskonale optimistická a přívětivá Symfonie č. 4, H. 305, Bohuslava Martinů, jež je vděčnou reakcí na konec války. Slyším ji živě podruhé a nacházím v ní jiné emoce a odstíny. Mahlerovsky rozkročená prvá věta Poco moderato říká, radujme se, skončila válka, ale druhé Scherzo. Allegro vivo praví, že vanuly hrozné vichřice hněvu, Braniboři se roztahovali všude, ale my jsme věřili, že to dobře dopadne. A i když teď už v třetím Largo Slunce září, oklepáváme se stále z těch hrůz. Ve čtvrtém Poco allegro znovu ulehčeně pravíme, je to za námi, ale varovné tóny vyzývají, nezapomeňte nikdy.

    U Martinů, stejně jako Mahlera můžete symfonickou hudbu poslouchat stále znovu a najdete zase něco nového. Jistě si umíte představit, jak jsme byli nadšení a s jakou náladou jsem šel noční Litomyšlí do svého studeného pelechu, kde jsem se zavrtal a vypil jedno černé pivo čta přitom Stoletého staříka, který vylezl z okna a zmizel.

   A jistě vás rozveselí maličkost z Atria. Po Voráčkově koncertu paní ředitelce líčím krásu zahajovacího koncertu v Litomyšli a chválím klavíristu, na jehož jméno si nemohu vzpomenout. Nějak Bárta, pravím, ale ne ten violoncellista. Je takový hřmotný a zarostlý. Paní ředitelka praví Bartoš? Když připustím, že by to mohlo být ono, ukáže do foyeru a praví, je to on? S očima kulatějšíma než má vrána přisvědčuji a jdu mu za tu Litomyšl poděkovat. Je skutečně potěšen. Teď to jméno už nezapomenu.       

    O Dvořákově Requiem se v podstatě nedá psát a já jsem o ně přišel a vysvětlil to v prvém dílu litomyšlského vyprávění, proto pokročme dál. K zahajovacímu koncertu přidám povídání o komponovaném pořadu George Sandová a ti druzí. Koncert s mariánskou tematikou v piaristickém kostele a noční operu v Nových Hradech si nechám na samostatné essaye, které pošlu s radostí a vděčností mým krásným facebookovým kamarádkám Marušce F. a Lucce S.

   Komponovaný pořad Sandová, Chopin a ti druzí 18. června slibuje příjemné a inteligentní slovo pronášené jednou z předních osobností našeho divadla i uměleckého přednesu Hanou Maciuchovou a romantickou klavírní hudbu doby hranou jedním z našich nejlepších klavíristů Ivo Kahánkem. Námět, scénář a dramaturgie jsou dílem šéfdramaturga festivalu Vojtěcha Stříteského.

    Vy vnímaví a pohotoví jistě vzpomenete loňských podobných pořadů s Fibichem a mými facebookovými kamarádkami Markétou Janouškovou, Lucií Silkenovou a Ondřejem Kepkou. Naše dnešní látka je daleko bohatší na životní příběhy a vztahy a hudebně i slovně dává mnoho podnětů, neb nejslavnějšími milenci Sandové byli de Musset, Liszt a zejména Chopin.

   Pořad začne Chopinovým Nokturnem č.1 b moll a pokračuje prologem o mládí Sandové se Schubertem a vztah s Alfredem de Musset dokreslí opět Chopin a jeho Fantasia-Impromptu, K dopisu de Mussetovi se nevhodně vkládá reprodukovaný šanson. Lisztovské období dokončí Lisztovo Nokturno č. 3-Sen lásky a pak už přijde vztah k Chopinovi s Baladou č. 1. Doplněk tvoří ohlasy Sandové v Čechách ukončený Smetanovými dvěma výňatky ze Snů. A už tu je Epilog a uzavíráme Chopinovým Nokturnem cis moll.

    Mé prvotní nadšení z obou umělců postupně chladne, neboť se ukáže, že text čtený Maciuchovou je nevhodně dlouhý a klavírista je z dlouhých mezer mezi hrou evidentně v nepohodě. K tomu mi vadí některé dosti nezajímavé informace, které by se hodily do monografie, ale ne sem. Navíc onen šanson, byť sice pěkný, byl zcela nevhodný dobově i náladou. A v jednu chvíli se překrývala hra klavíru a řeč, což je vyloženě nežádoucí.

   Ale znáte mě, našel jsem si svou polohu a vybral si, co mě oslovilo. Výtečný nápad i základ, ale chybělo citlivé a pečlivé posouzení rozsahu a obsahu. Já bych škrtal a škrtal a naopak bych určitě nevynechal Boženu Němcovou, která byla Sandové trochu blízka a měla ji ve veliké úctě. Myslím, že i Kahánek by uvítal, kdyby bylo více přerušení textu a více hudby, problém by to nebyl. A mluvit v té době o Rakousko-Uhersku, když to vzniká až roku 1867, už docela bolí. Chyběl tu nezávislý historik, dramaturg i režisér. Podle mě promarněná příležitost.