Rozličné hudební radosti první polovice roku 2019 a taky v červenci

   9. ledna ve mně milém ČMH Musica Florea v čele s Markem Štrynclem dnes u violoncella udělá svým srdečným projevem zdůrazněným vystupováním některých zajímavých tváří a s výborným programem večer, na jaké se rádo vzpomíná. 

      Musica Florea za to, jak dělá starou hudbu, zaslouží uznání a šéf Štryncl pracuje se vkusem a jasnou hlavou. Prošli jsme půvabnými ukázkami z tvorby našich ve Vídni usazených klasicistů, kteří si s velikány Haydnem a Mozartem ruce podávali a mohli se jim s klidem dívat do očí, Vaňhal, Koželuh, Habermann. Skvělý program s několika vybroušenými diamanty a mé dvě známé houslistky a Čepelákovi také nadšeni a budvar v baru stále jiskřivý. Houslistka Simona zase veselá a říká, že si mě očima najde. A Magdalenka Malá také očkem hodí. Nejlepším číslem dneška je Habermannův Koncert in D pro dva lesní rohy a orchestr, kde užity prosté barokní horny bez klapek, jež samozřejmě nejsou dokonalé, leč právě to je půvabné, občas zavrzají, občas zazní nepřesně a stále jsou plny vody. Jejich expozé vyvolá vyloženě odvázanou náladu.

   21. února další z již zavedených samostatných koncertů Zemlinského kvarteto ve Velkém sále Městské knihovny. Tentokrát přibráno kvarteto Pražákovo, jehož dva hráči doplní ZK na sexteto, aby zahráli po úvodním Haydnově Smyčcovém kvartetu g moll č. 3, op. 76, zvaném „Císařský“, neb obsahuje ve druhé větě melodii pozdější rakouské hymny, Schönbergovu Zjasněnou noc. Primárius Souček září a souhra je dokonalá. Na závěr se spojí obě kvarteta, aby zahrála Mendelssohnův Smyčcový oktet Es dur, op. 20. Zde se ukáže, jak vynikající osobností je první houslistka Pražákovců Jana Vonášková, jež hraje královsky a celou osmičku smyčců neomylně vede po každém koukajíc a nonverbální uznání sklízejíc zejména od kolegů Součka a Střížka od Zemlinských. Píšu si poznámku „Dáma a křoví.“ Ten oktet už trochu bohatostí připomíná malý smyčcový orchestr. Na závěr přídavkem 2. věta ze Šostakovičova oktetu.

    13. března dnes večer u nás v Galerii 14 Lobkowicz trio. Klavírista Lukáš Klánský zaslouží pochvalu za krásnou studentku, již si přivedl jako obraťstránku. To děvče se natřásá a kýve hlavičkou a prožívá hudbu s námi. Něco takového jsem ještě neviděl. Hnědočerné vlasy, černé těsné minišaty a semišové kozačky. A Mráček s Vokáčem mají tablety s notami. Hrají se Druhé trio Martinů, pozoruhodné trio Kvěchovo a na závěr drahokam triové literatury Dvořákovo f moll. Nálada výtečná a obraťstránka krásná.

  Na druhý den u Šimona a Judy dává Pražský filharmonický sbor svou pestrostí pozoruhodný koncert otevřený Ebenovým Řeckým slovníkem pro sóla, ženský sbor a harfu, u níž přímo královna harfy a krásná zralá zlatovláska Jana Boušková. Jen ženské hlasy doplněné podmanivou harfou dávají božský zážitek plný něhy a poezie. Po dámách dostane šanci i část mužská a tři sólisté v Orffově Sunt lacrimae rerum. Zní hrdinně a silně. Koncert uzavře celým sborem a tenoristou zpívané Brucknerovo moteto Os Justi (Ústa spravedlivého), jež obsahuje dvě zajímavé pasáže jen pro tři pozouny a třetí část s podporou varhan a poslední část se všemi nástroji. Celý koncert má tajemnou krásu a pozoruhodně ucelenou atmosféru. 

   24. března jdu se zvědavostí na pražský závěrečný koncert Akademie Versailles 2019, kde budou hrát rozličné sestavy mladých hudebníků z celé Evropy, kteří se zúčastnili kursů pořádaných Akademií a Collegiem Marianem. Koncert uvede Josefínka Knoblochová, jež akademii na závěr i uzavře.

   Na programu komorní skladby výhradně francouzské z pera autorů jako de Chambonniéres, Clérambault, Chéron, Leclair, de Montéclair, Blavet, Couperin, de Blamont, Rameau, Francoeur, de Lalande, Baur a Royer. Tudíž lehkost, nadhled a jiskření a mezi tím sličné dívky, z nichž několik sličných nadmíru a kráska večera v podobě francouzské mezzosopránové blondýnky Lucie Edel. Ohromně se v Rameauovi blýskl náš cembalista Jiří Havrlant. Na závěr se předají ocenění a upomínky a Josefínka to vše půvabně uzaře.

 27. března v mém oblíbeném ČMH (mně nevadí občasný průjezd tramvaje) dvojitý koncert pořádaný Prague Concert, jehož první část vyplní velmi mladiství houslisté Suzuki studia Praha s klavírem Petry Matějové (píšu si poznámku, „kouzelné dětičky“). A hrají vše zpaměti jsouce vycvičeny Janou Hrabaňovou. V části druhé se představí St. Charles Tour Orchestra složený z mladých hráčů dvou škol z městečka St. Charles poblíž Chicaga. Zahrají s mladistým elánem Brahmse, Gershwina, J. A. Stamice, Sibelia, Holsta a zlidovělou Shenandoah a vytáhnou se závěrečnou větou z Dvořákovy Osmé.

   29. března v Repre pod Prague Concert hraje japonský Kyoto New Festival Orchestra smíšeného složení, pokud jde o věk i profesionalitu. Programově usilují o získávání peněz na obnovu po havárii v jaderné elektrárně Fukušima. Jednak ze vstupného a pak ještě na závěr kasičkami, což mi přijde nepříliš elegantní. Zahrají spolehlivě a řekl bych i s nadšením nejprve Lisztův První klavírní koncert, poté Koncert pro trubku a orchestr současného japonského autora Togawy, který hraje velmi poutavě a s citem osmdesátiletý trumpetista Genzo Kitamura. Uzavřou náročnou Mahlerovou Čtvrtou symfonií, jež se jim utěšeně zdaří, a na závěr ještě nezdolný stařík s trubkou přidá citaci z Haydna.

 30. dubna hraje Zemlinského kvarteto v Maiselově synagoze u příležitosti Památky na šoa a hrdinství. Dnes dva sextety, proto sestavu doplňují violista Jiří Pinkas od Bennewitzů a violoncellistka Dominika Weiss Hošková. První skladbou je Schulhoffův Sextet, op. 43. Výtečný začátek, v němž obdivuji pomalou větu a hodnotím citlivost věty třetí a ztišující něžný závěr a zvuk hlubších smyčců. Následuje závěr v podobě Dvořákova Smyčcového sextetu A dur, op. 48. Od dobývání výšin k taneční náladě tak, že mě napadá název Taneční sextet. Přídavek tradiční, Zemlinského píseň v úpravě violoncellisty Fortina.

   6. června v Maiselově synagoze pro změnu Bennewitzovo kvarteto sestaví náročný program počínající kontrapunktem z Bachova Umění fugy a pokračující Bachovým znovu znovuobjevitelem a jeho Smyčcovcým kvartetem a moll, op. 13, což dílko mladíčkovo a přesto už vyspělé a optimistické až chvílemi taneční. Ten rozdíl oproti Bachovi. Po přestávce zase kontrast v podobě zralého dvaapadesátiletého Beethovena a jeho Smyčcového kvartetu a moll, op. 132, v pořadí patnáctého. Kvartet je neobvykle pětivětý (podobně se rozjížděl se svými vrcholnými klavírními sonátami) a mistrovsky zahraný s překrásnými houslemi ve střední pomalé větě. Po něm ještě autor napsal slavný kvartet zvaný Velká fuga a kvartetem sedmnáctým své kvartetní dílo uzavřel.

   11. června v Rudolfinu pořádá Prague Concert letos jeden z nejlepších svých koncertů, v němž doslova exceluje Denver Young Artists Orchestra. Zahájí Dvořákovou Serenádou pro smyčce E dur. Povšimnu si prvního violoncellisty a jeho hezké sousedky a také pěkně obdařené první houslistky. Pokračují Šostakovičovou Symfonii č. 1 f moll, op. 10, a my slyšíme, jak tento velký mistr začínal.

  Ve stejném roce jako Martinů a Čapek se narodil Jaecques Ibert a oba své současníky přežil, o tři resp. 22 let. My slyšíme jeho nástrojově pestré Divertissement o šesti částech a poté ještě Dvořákovu koncertní předehru Karneval, za niž a za nadšení s níž ji hráli, zaslouží velkou poklonu. Závěr je velmi správně americký, neb kdo jiný než Gerswin je největší americkou hudební hvězdou. Orchestr se raduje ještě více, neb hraje aranžmá vytěžené z opery Porgy a Bess, již letos koncertně s americkými sólisty i dirigentem zahrál SOČR a příští rok ji uvidíme v přenosech z Met. Jak jsem již pravil, letos nejlepší koncert pořadatele Prague Concert.

   Na druhý den Zemlinského kvarteto v Sukově síni s hostujícím americkým violistou Jonathanem Brownem z Casals Quartetu, jenž vystoupí až po přestávce. Zahájí častým uvozujícím Haydnem, a to Smyčcovým kvartetem D dur, op. 76, č. 5, kde druhá pomalá věta mistrovská a violista Holman se radostně zubí. Jeden z nejlepších Haydnových kvartetů, pokud jde o mě. Po tátovi smyčcového kvartetu velmi příjemně překvapí světová premiéra Gemrotova Smyčcového kvartetu č. 5, a to zejména druhá a třetí věta a bohatým prolínáním nástrojů, téměř bojovným. Ke komu přirovnat? Snad Šostakovič. Autor se přichází děkovat a řekne pár slov.

   Po přestávce se přidá viola, aby mohli zahrát náročný Brahmsův Kvintet pro dvoje housle, dvě violy a violoncello G dur, op. 111. Slyším tu vídeňskou pohodu a ländlery znějící z tančíren. Poté, kdy se blýsknou housle, skončíme u oblíbeného uherského tématu.

23. června představuje Prague Concert mládežnický Marin Symphony Orchestra z oblasti San Francisca. Začnou opět americkou skladbou devatenáctiletého Wallace, poté hrají tři Brahmsovy uherské tance a naváží kontrastně Bizetovou první suitou pro balet Arlésanka. Vstřícně k nám po přestávce zazní Dvořákův osmý Slovanský tanec z první řady. Poté poněkud nepřehledná, tudíž nepříliš chvályhodná Vltava a na závěr opět Gershwin, tentokrát Američan v Paříži s krásnými žesti  

  Vedle Prague Concert se tu na přelomu června a července objevuje americká společnost Classical Movements, jež přivezla Festival orchestra k produkcím zvaným Prague Summer Nights.  Sestávají z koncertů a operních představení. Já jdu na koncerty.

   30. června hrají u Šimona a Judy. Po častém otevření Rossiniho předehrou k Italce v Alžíru potěší kvalitně a s mladistvým elánem zahranou Beethovenovou Symfonií č. 8 F dur, op. 93. Je velmi napsána odlehčeně a občas i vesele a je možná je jednou z nejoptimističtějších autorových skladeb. Po přestávce potěší méně hraná a náladově pestrá Schumannova Symfonie č. 3, Es dur, op. 97, „Rýnská“. Má hrdinný úvod a druhá věta mi evokuje vzpomínku na Beethovenovo rodiště v roce 1994 a je vlídná a zpěvná, po důstojné čtvrté větě má pak pátá wagnerovský patos a žestě jsou hodně slyšet.

   A oko mé se těší z velmi sličné trochu nazrzlé koncertní mistryně Felicity James, jejíž jméno jsem si pro sebe přeložil jako Šťastného Kubíka, vedle ní sedí elegantní latina s dlouhým ohonem a dokonalým držením postavy a ještě vpravo ve středu violistka něžných očí.

  3. července je v Sukově síni příjemný a velmi barvitý komorní koncert sestavený z dílčích vět slavných skladeb slavných skladatelů a vidíme tu mnoho hráčů z orchestru s výjimkou Šťastného Kubíka, kterou by oko mé vidělo velmi rádo a ucho slyšelo též, neb jde s ohledem na postavení koncertní mistryně a sólové účinkování zřejmě o vynikající houslistku.

   5. července v Rudolfinu nejprve se zaujetím předehra k Donu Giovannim, poté nejkrásnější klarinetový koncert Mozartův v podání prvního klarinetisty Berlínské filharmonie Seyfartha, růžolícího starého pána jako vystřiženého z Pickwickova klubu. Na závěr pak srdečná a téměř vlastenecká Novosvětská, v níž se mnozí mladí doslova z té hudby radovali, a Šťastný Kubík jezdila očkama, a já na ní svýma visel poslouchaje, co hraje a těše se její nazrzlou hlavičkou. Jako přídavek první slovanský tanec téměř nadšený a standing ovation.

   19. července Musica Florea dává na dvoře v HAMU ve své převozní opeře pasticcio Praga nascente da Libussa e Primislao, sestavené na objednávku hraběte Morzina z hudby jeho dvorního skladatele Vivaldiho na Denziho text čerpající z české hájkovské mytologie. Hudba a orchestr výteční, rovněž tak většina zpěváků, choreografie podmanivá, avšak skandálně mizerné titulky (zřejmě je neumí ovládat a posouvat na obrazovku ve správném sledu a času) a dle mého zbytečné barokní několikeré opakování árií. Já bych hodně škrtal. Opera poněkud utrpí tím, že někteří zpívají v hloubi jeviště, výtečně si na scéně vede ta nejzkušenější Sylva Čmugrová.

   Jim Cool opět vedle mě v 1. řadě. Velikou radost mám z obou houslistek, koncertní mistryně Magdalenky a nejveselejší Simony a očkama a zrzavou hlavičkou mě zdravící cellistky Hanky Flekové. Mezi diváky též ředitelka LSSH Josefínka a Radim Špaček a v první řadě vedle mě Jim Cool, který je také všude.

   Především však jde k mému údivu a radosti kolem ke stolku Maří Fajtová v sukénce, již nazvat kratičkou je nadnesené. S ní společnost v čele s varhaníkem od Nejsvětějšího Salvátora a kapelníkem Capelly regie Robertem Hugem. Přesto se zastaví a po formalitách povídáme, hlavně o dění v Národním divadle. Z nástupu nového uměleckého ředitele je nadmíru znechucená a říká, že v Helsinkách udělali něco podobného a operu zcela rozbili a diváci se hodně ozývali a tady prý to neumíme. A máme jít na Lásku ke třem pomerančům. Jim pak říká, že to viděl a že ho to nezaujalo. Maří má své impozantní vlasy nabarvené načerveno, a když to okomentuji, praví, že to prý za tři týdny zmizí. Má dceruška kdysi měla blonďaté období, tak rozumím tomu, že Maří má období červené. Možná proti něčemu protestuje. Našlo by se toho jistě dost. Poprosím o to, zda si můžu udělat fotku a dostávám svolení, že prý nezveřejňovat.