Atrium na jaře 2023

   Rozhodl jsem se jen pro tři koncerty, z čehož ten druhý je dveřmi k otevření nové řady Atrium má vážný zájem, což je zhmotnění nápadu zrodivšího se v hlavě violoncellisty Tomáše Jamníka, který o tom konceptu promluví.

   11. února tu hrají dlouholetí zdejší účinkující, Duo Teres složené z první houslistky PKF Lucie Fulky Kopsové a kytaristy Tomáše Hoňka. Jde o ne zcela obvyklou kombinaci nástrojů, uvážíme-li, že kytara nemá nijak průrazný zvuk. Jejich programy vynikají nápaditostí a příležitostmi k uplatnění obou nástrojů.

   Hraje se Paganiniho Sonáta č. 4 A dur v první větě velmi krásná a ve druhé radostná. Skladatel Jan Freidlin Duu Teres věnoval Pražský kaleidoskop, kde si lze představit cokoli od mostů přes noční lucerny a staré uličky až k finálnímu ostinátu. Celé postupně graduje stejně jako následující Variace na téma Aquae Vinho Jaroslava Pelikána, kde housle půvabné a nakonec velmi jemné.

   Jan Truhlář tu má Dvě skladby pro housle a kytaru, jež byly nalezeny v pozůstalosti a znějí velmi romanticky. Ondřej Kukal Duu věnoval Kytaroviolino, kde Lucie doslova září a užívá si to a říká, že to věnuje všem zdejším dětem. A nakonec jsme došli k Piazzolovi a jeho Histoire du tango, jež jakoby napsány pro naši kombinaci a ne pro bandoneon. Café 1930 dostává osmičku a k Bordelu 1900 si poznamenávám „Uklízí se“. Přídavkem je opět Piazzola a jeho možná už profláklé Libertango. Příjemné sobotní odpoledne.

   Pro Vážný zájem 10. března je zcela nově uspořádáno sezení, které pozůstává ze dvou pohovek a několika stolků s křesílky a v ostatním prostoru do oblouku rozmístěno několik řad židlí, které tu obvykle řazeny do řad ve dvou sekcích. Přímo se vyzývá k tomu, aby člověk zaujal pohodlné místo a přinesl si z kavárny občerstvení dle chuti. Nakonec se ukáže, že to neformální sezení a uspořádání samo o sobě vyvolá náladu jistého souznění, kterého v Rudolfinu nedosáhnete.

   Trochu se to podobá mé snaze zakoupit si ve velkých sálech první řadu a být v úzkém kontaktu s hudebnicemi a hudebníky. Takže mně tato koncepce vyloženě vyhovuje. Možná, že tak sedávali naši předkové na soukromých produkcích v salónech a na dosah ruky jim byli Haydn, Mozart, či Beethoven, nebo i ten první, jehož budou dnes hrát, a to Antonín Vranický, také jeden z vynikajících Čechů zvolivších si za místo působení Vídeň v 18. a na počátku 19. století. Ten seznam Čechů vydělávajících si v cizině na chléb svůj vezdejší počíná Biberem, Zelenkou, Stamicem a Myslivečkem je dlouhý a hudebně vysoce hodnotný.

  Dnes budou hrát Tomáš Jamník, německý houslista Niklas Liepe a Stanislav Gallin na klavír a pět hráček a hráčů na smyčce, neb nutno obsadit sextet a na závěr i klavírní kvintet.

   Začínáme Vranického Smyčcovým kvartetem a moll, který dává každému hráči možnost se trochu blýsknout.

      Jako druhý se hraje Smyčcový sextet z opery Capriccio Richarda Strausse (možná by se mohlo říci Suita z opery Capriccio pro smyčcové sexteto), jehož premiéra se konala 28. října 1942, což znamená, že jde o velmi pozdní dílo. Tuto operu jsem ještě neviděl, takže mám nový zážitek plný bohatého zvuku, neb smyčcové sexteto je už téměř malý orchestr. Zní to velmi opulentně a melodicky vděčně, jak u tohoto autora obvyklo.

   Koncert uzavře hudební fantazií nabitý Šostakovičův Klavírní kvintet g moll, op. 57.

   Předpoklady se potvrdily, je tu dnes útulno a příjemno. Po koncertu považuji za svou povinnost paní ředitelce Mařence, již jsem v poslední době mnohé vytýkal, vyseknout poklonu za výtečný nápad a gratulovat k úspěchu koncertu. Je evidentně potěšena a já obdržím zářivý úsměv.

   Napadlo mě, že by stálo za vyzkoušení za teplého a suchého počasí uspořádat koncert v atriu. Zde je jediný problém. Nutno z dnes už dosti spolehlivých předpovědí vybrat vhodný den, což je při nutnosti značného předstihu v plánování vždy riziko. Začátek by musel být kolem 19. hodiny, aby koncert skončil před 22. hodinou. To dávám paní ředitelce Mařence ke zvážení.

   A aby tu nezněla jen chvála, trocha kritiky stejně jako poezie nikoho nezabije. Dovoluji si doporučit, aby se u vnitřně členěných skladeb vždy uváděly jmenovitě věty, což zde nemáme. A u skladatelů je obvyklé uvádět roky narození a úmrtí. O skladbách a autorech vždy promluví přizvaný hudební kritik, to není třeba psát do programu. Dnes to byl Boris Klepal.

Už se těším na další dva koncerty této řady na podzim.

       11. dubna tu hraje v minulosti častý host Bennewitzovo kvarteto.

   Koncert začíná proslovem dramaturgyně komorní řady a já si píšu, příliš mnoho řečí a žádné o skladatelích a skladbách a říkám si, on nám to tradičně druhý houslista a mluvčí souboru Ježek vysvětlí po svém. Opět nejsou u skladeb uvedeny věty a u skladatelů letopočty.

Zahajujeme Haydnovým Smyčcovým kvartetem G dur, op. 17, č.5 a navážeme jediným dochovaným Smyčcovým kvartetem č. 3 napsaným v Terezíně Viktorem Ullmanem. Večer uzavře Dvořákův Smyčcový kvartet C dur, op. 61, jedenácté to dílo tohoto typu. Tento soubor mi dělá velikou radost a snese ta nejpřísnější světová měřítka.

  A kdypak se v Atriu konečně dohodnou s Markétou Janouškovou a jsou vůbec ochotni v tom něco dělat?