Rozličné hudební radosti na podzim 2018

   Sem patří to, co se dělo mimo programy velkých orchestrů a také zdařilé Dny Martinů a Firkušného festival. Ten Zelenkův pořádaný Ensemble Inégal tu je také.

  Nejprve se vracím do hlubokého léta, neb na jeho sklonku na Novoměstské radnici 28. srpna na úvod šikovného místního festivalu Novofest hrají manželé Sedlákovi pod jménem České smyčcové duo. A na krásnou a elegantní houslistku Lucii v tmavěrůžových šatech, jež se svým manželem violoncellistou Martinem dnes v černém už léta úspěšně koncertuje a nahrává, jdu, jak jen možno. Sedlákovi s klavíristkou Böhmovou tvoří úspěšné Kinsky trio, od něhož mám výborná kompletní tria Bohuslava Martinů (avšak ještě ve staré sestavě s klavíristkou Pěchočovou.

  Usadím se v první řadě a ihned udělám nemilou zkušenost, neb Lucie stojí přesně na místě, kde za její hlavou světelný terč na stěně od reflektoru. Její půvab si tedy moc neužiju, jen při odchodu a příchodu. Ani pořádnou fotku neudělám. Zkušenost pro příště kdekoli. Posoudit osvětlení.

Zahajují Duem C dur, op.19, č.1 Karla Stamice. Nato nám Lucie mile a vlídně rozebere další číslo, jímž je Ravelova čtyřvětá Sonáta, jež by mohla být klidně přisouzena Martinů, nebo Šostakovičovi a je bohatá a zajímavá a možno slyšet řadu technik hraní. Před přestávkou ještě Ježkovo malé Appassionato, op. 27. O přestávce tradiční přátelské vínko za dobrovolný příspěvek.

   Po ní mně neznámý Josef Fiala, vrstevník Haydnův i Mozartův, jehož přívětivost i melodičnost ze skladby znát, a hned v prvé větě se blýskne Martin. Dále Reinhold Gliére, vrstevník Ravelův, jenž ho ovšem přežil o 19 let, a jeho velice příjemné a občas virtuózní Krátké kusy. Koncert uzavře k mé radost Martinů Duo č. 2, jež je dílem pozdním a napsáno bylo, jak praví Lucie za 4 dny. A je třívěté, přičemž nejvíce oceňuji střední Adagio a poslední Allegro. Přidávají kuriozitu. Kapky vody devítiletého Sibelia a ten geniální chlapeček napsal zejména houslový part tak, aby mohla Lucie zazářit. Bohužel všechny další termíny festiválku mám obsazeny jinými koncerty.

   Další 3 koncerty mimo „velké“ pořadatele jsou na Zelenka festivalu Praha-Drážďany, který pořádá Ensemble Inégal po polovině října. Tradičně se konají u Maltézských rytířů v Rytířském sále Velkopřevorského paláce a v přilehlém kostele Panny Marie pod řetězem.

   Na tom prvním 16. října v paláci hraje komornější sestava Musiky Florey složená ze 4 houslí, violy a kontrabasu a dvou hobojů a fagotu podpořená cembalem a řízená Markem Štrynclem, jenž současně hraje na violoncello. Zahajujeme skvěle nástrojově rozvinutou Sinfonií a moll, ZWV 189, jež bohatá jako květinářství a přelíbezná v pomalých větách. Následuje nápaditá Hipocondria, ZWV 187, kde vyniknou hoboje a závěr skoro mozartovsky zpěvný.

Závěrečná Suita D dur, ZWV188, je překvapivě rozsáhlá a štědrá na nástrojová blýsknutí se a na rozličné rytmy. Přidává se něco malého a milého od Zelenky.

   A vedle mě sedí pohledná paní, jež mě už párkrát zahlédla na staré hudbě a představí se mi jako matka hezké hobojistky Petry Ambrosi. Leč na další koncerty už nepřijde, takže nemohu nic rozvinout.

   Další koncert je zítra opět v paláci. Hrají se árie a duety z hudební sbírky saské korunní princezny Marie Antonie a potěšující je doprovodný slovenský soubor Musica Aeterna pod vedením Petera Zajíčka. Zpívat budou osvědčené sopranistky Gabriela Eibenová a Lenka Cafourková.

   Hrát se bude šest Vivaldiho kusů a po jednom od Vinciho, Giacomelliho, Araji, Caballoneho a Selitta. Pěvkyně si dosyta užijí a zdobí zdatně, Gabrielin spíše temnější a přívětivější hlas hladí a Lenčin silnější a ostřejší se klene nad vodami. Vše uzavře půvabný duet jejž si dámy užívají téměř barokně kypře. Doprovod dokáže vystihnout atmosféru a občas se blýsknou nástroje. Velmi přívětivá atmosféra a oko mé potěšeno sličností dam.

  Na závěr 19. října hraje Ensemble Inégal českou premiéru Zelenkovy Missy Sancti Spiritus, při níž co sbor působí Dresdner Kammerchor a jako sóĺisté sopranistka Gabriela Eibenová, altový part svěřen Martinu Ptáčkovi, tenorový Virgilu Hartingerovi a výtečný bas včetně vzorné deklamace jsme slyšeli v podání Lukáše Zemana.

  K té mši si poznamenávám, že mám pocit, jako kdyby Zelenka spíše hledal duchovní obsah v kráse hudby a také, že dirigent Viktora popojde vpřed a odkryje hezkou sboristku, a já vidím, jak Magdaleně Malé poletují očka. K altu bych uvítal spíše dámu, než kontratenoristu. Nejvíce vyzdvihuji fugu v Cum sancto spiritu a později především Crucifixus a celý závěr, kdy se orchestr i a sbor rozvinou jako okvětí.

   Po této pozoruhodné mši se ještě hrají Litaniae Leurentiniae ZWV 151, „Consolatrix Afflictorum“ (Těšitelka zarmoucených) jež byly věnovány Marii Josefě Habsburské, manželce saského kurfiřta a polského krále Augusta III. Rytmicky živá a bohatá skladba sedí skvěle sopranistce a blýsknou se smyčce a hoboje malují obrazy na pozadí hlasů. Příští rok určitě nevynechám, půjde-li to.

   23. listopadu v Městské knihovně Zemlinského kvarteto vzdává poctu 90. výročí Janáčkova úmrtí koncettem Janáček gala tak, že přehraje všechna jeho kvartetní a pro kvarteto upravené skladby. Nejpůsobivější je úprava sextetu Mládí a cyklu Po zarostlém chodníčku pro housle, violu, violoncello a klarinet s klarinetistou Františákem. Ukvalskou náladu doplní baletní vystoupení na onen zarostlý chodníček v podání páru z Pražského komorního baletu. Chlapci jsou jako obvykle skvělou volbou a u šatny potkávám milou paní Vedralovou, jež je jejich velkou příznivkyní. Takový koncert zaslouží pochvalu největší.

   29. listopadu jdu na jediný vybraný koncert Firkušného festivalu. Chci si užít jednu z nejsympatičtějších českých hudebních tváří, Miroslava Sekeru.

Zahájení věnováno šesti sonátám Domenica Scarlattiho, které sice původně cembalové, ale hrány s patřičným citem přátelsky a radostně a občas až jemně, jako kdyby se Chopin objevil o století dříve. Na rozdíl od dalšího čísla, zamyšlené a přemítavé Beethovenovy Sonáty Es dur, op.81a, „ Lebewohl“, je Scarlatti výrazně radostnější. Prvou část uzavřou vzorně a s patřičným melancholickým citem zahrané Debussyho Clair de  lune a L’isle joyeuse. Přemítám, zda jsem to někdy slyšel lépe zahrát. Snad jen Helenka Grimaud se tomu blíží.

   Po přestávce dá všemu Miroslav korunu Schumannovými 13 dílnými Dětskými scénami, jež obsahují i slavné Snění mému bratrovi v srpnu hrané na rozloučenou. Kdyby někdo nevěděl, co to je romantická hudba a romantický přednes, nechť vezme na vědomí, že jsem si poznamenal: „Jéžiši, to je krásný.“ Po Schumannovi, jehož obdivoval, ukáže Smetana, že byl světový klavírní skladatelský talent v Na břehu mořském, Přívětivé krajině a Macbethovi a čarodějnici.

   Pochvaluji si vedle skvělé hry pečlivě promyšlený a pestrý program a s radostí vyslechnu tři přídavky, z nichž první byl oblíbený kousek Miroslavova profesora Langera, Bachova Siciliana, druhý bych tipoval na Liszta a třetí byl určitě Chopin.

   Nyní další festival, tentokrát poprvé Dny Bohuslava Martinů, jež mi nějak dříve unikaly. Letos je v časovém rozvrhu v prosinci pár mezer, tak jich využiji. 

   12. prosince v HAMU Plzeňská filharmonie hraje nejprve Martinů Divertimento pro komorní orchestr, H 215, jež mozartovsky přívětivé, nato janáčkovsky rozevláté Málkovo Divertimento č. 1 připraví půdu pro Temlův Koncert pro clavicembalo a komorní orchestr, kde se velmi virtuózně blýskne Monika Knoblochová. Přestávka a v ní zvu fotografku Petru na červené a narazíme na snově krásnou Markétu Vokáčovou v modrém a jejího manžela Ivana, jenž jde zřejmě pozorovat kolegu violoncellistu, který přijde po přestávce. Ten tu má také svou sličnou a elegantní paní violistku Kristinu. Petr Nouzovský, již renomovaný martinůovský violoncellista ve zlatém hřebu večera Koncertu pro violoncello a orchestr č. 1, H 196, Bohuslava Martinů doslova exceluje. Tento nádherný koncert opatřen po prvé větě osmičkou a ve druhé, pomalé, dokonce desítkou, aby ji ve třetí větě zopakoval a uzavřel drtivě. Píšu si k tomu ještě, že jsem slyšel ukázky krásy nástroje v typickém zpěvně melodickém Martinů a že by mě zajímalo, jak by to asi hráli Alisa, či Yo Yo Ma.

   Uzavírá se Dvořákovými třemi kusy z Legend, v nichž ta číslo čtyři je mozartovsky radostná a člověk se nediví Brahmsovi, že byl z Dvořákovy samozřejmé invence na větvi. A k tomu všemu v orchestru dvě hezké violoncellistky a druhá houslistka a vyloženě krásná zrzavá flétnistka.

   14. prosince Guarneri trio opět v HAMU. Nejprve dirigent Vronský oceněn Medailí Bohuslava Martinů. Pánové opět potvrdí, že dlouhými lety a pečlivostí vypracovaná souhra je řadí k tomu nejlepšímu, co lze ze světa trií slyšet. Klavírista Ivan Klánský opět oba kolegy otcovsky sleduje a houslista Čeněk Pavlík samý úsměv a violoncellista Marek Jerie vzor koncentrace. Nejprve Trio Luboše Fišera a po něm skvělé Martinů Bergerettes a na závěr Mendelssohnovo Klavírní trio d moll, op. 49, kde je klavír dle mého pánem. Zřetelně vynikne kontrast výsostného romantika s autory z 20. století. Přídavkem je Humoreska.

Konečně 18. prosince v sále Pražské konzervatoře příjemný a pestrý program v režii oceněného dirigenta Vronského a Severočeské filharmonie Teplice.

Na Dvořákova Vodníka jsem si nevzal Kytici, musím tedy lovit v paměti. Na Blodkův Koncert D dur pro flétnu a orchestr přichází ta, na niž jsem především přišel. Stále ještě studentka Ostravské univerzity Sylvie Schelingerová. Je velmi pohledná, příjemného pohledu, avšak poněkud se nám spravila. To mi nijak nepřekáží v tom, abych soustavným pohledem na ni netěšil své oko i ducha. Dívka v tmavěrůžových šatech s vlasy sepnutými hraje opravdu jímavě a dle mého vzorně. Ve druhé větě má působivé místo, kde hraje sama bez orchestru a v té třetí jsem z ní nadšen a zejména z její neskrývané radosti z hry.

   Krátká přestávka a flétnista a hudební pedagog Jan Ostrý se mihne na chodbě, což mi dá možnost pohovořit. Kromě toho tu je také díky orchestru jeho člen houslista David Danel, jenž potvrdí, že má povídání o Jimlíně dostal, a mohli bychom oba podpořit podobné vystoupení v Atriu u jeho bývalé manželky.

   Netypická a zvláštně obsazená je Instrumentální mše Václava Riedlbaucha, kdy v šikmé řadě usazeny dřeva a hluboké žestě a za nimi 2 harfy. Avšak zlatý hřeb přichází na závěr v podobě Martinů Koncertu pro housle, klavír a orchestr, H342. K němu na klavír přizván Jiří Kollert a s houslemi jeho mladičký a velmi nadějný syn Eduard. Tomu nemám, co vytknout, avšak hra otcova mi připadá ostrá a hranatá a nezaujala mě. Avšak Martinů je Martinů, toho si rozvracet nedám.

   Konečně těsně před Vánoci 21. prosince jdeme s Honzou do kobyliského divadélka Karla Hackera, které vede naše dobrá duše z Atria, paní Miroslava Drakselová. Harfistka Kateřina Englichová a slovenská mezzosopranistka Eva Garajová připravily vkusný a zajímavý předvánoční program, který Kateřina zdatně konferuje a Eva se místy přidá. Hrál se a zpíval Händel, D. Scarlatti, výňatek z Müllerovy mše, Haselmanův Pramen, tři z Biblických písní,  zkrácená úprava Vltavy a na závěr vánočně laděný výběr písní a koled.

   Tak nějak se má člověk chystat na Vánoce, což jsem potvrdil jak 22., tak i 23.prosince. A oběma dámám to slušelo a Kateřině nejvíc a paní Drakselové také.