Pražské jaro komorní 2019

   Letos v rekordním počtu, přestože jeden koncert jsem musel vzdát a opět řada vynikajících výkonů, z nichž čněl do oblak už ten první.

   18. května Isabelle Faust (1972) předvedla ojedinělý výkon, který vyžadoval od ní perfektní kondici a od nás nejvyšší soustředění. Zahrála všechny Bachovy Sonáty a Partity pro sólové housle na své stradivárky "Šípková Růženka" z roku 1704 a s barokním smyčcem. Zvládla to ve dvou téměř hodinu a půl dlouhých poločasech a nechala Rudolfinum v nadšení a úžasu. Budu se muset v Atriu zeptat té naší holky, zda by si na něco takového troufla. Jednou nám už hrála slavnou Chaconnu z Partity d moll, kterou celý koncert končil.

   K dokonalému vysvětlení cituji Isabellino vyjádření pro KlassikInfo.de před 9 lety: "Bachovy sonáty a partity jsou technicky extrémně náročné a zároveň jsou natolik intimní záležitostí (...skoro jako meditace...), že hrát je veřejně znamená pro houslistu téměř sebezapření. A jsou velmi těžké i na poslech. Vydržet takové polyfonní fugy - to je pro publikum skutečná výzva. Posluchači musí vynaložit hodně energie a koncentrovat se, aby dokázali hudební tok sledovat. A ještě to mají ztíženo tím, že se provádějí koncertně velmi zřídka. Jsem proto vděčna za každou příležitost, kdy mohu tato díla posluchačům bezprostředně přiblížit. Tento repertoár je jedním z největších pokladů, který byl houslistům darován.“ Co víc lze dodat. Zážitek roku. Nadšená i recenze z Harmonie a na první fotce já, jak neomaleně fotím z 1. řady: https://www.casopisharmonie.cz/kritiky/vrcholna-lekce-bachovske-interpretace-ci-osobni-konfese-oboji-isabelle-faust.html. Zkrátka a dobře byl to náročný zážitek plný pokorného uznání kvalit skladatelových a schopností houstlistčiných záměr Bachův vyložit. 

  20. května jsme si s Hankou lebedili. Komorní především starohudební sestava Ensemble 18+ doprovodila nejkrásnější harfistku světa Kateřinku Englichovou a odehrálo se to ve velké dvoraně Národního technického muzea, kde pódium mezi oběma nádhernými lokomotivami a lidé sedí všude po přízemí i na galeriích. My díky mému včasnému příchodu o 40 minut dřív ulovíme prestižní 1. řadu a celý koncert je navýsost příjemný až k něžné hladivosti.

Dokonce i se světovou premiérou napsanou přímo pro Kateřinku. Ještě předtím dvojí Händel, nejprve předehra k Mesiáši, poté Koncert pro harfu a orchestr B dur, HWV 294.  Pokračuje se Sinfonií in C Carla Philippa Emanuela Bacha a ještě do přestávky Haydnovým Koncertem C dur.

   Příjemný zážitek můj násobí i líbezná blonďatá pořadatelka jménem Eliška, s níž jsem se s radostí zapovídal, využiv toho, že jí před začátkem došly programy a tvářila se bezradně. My kluci s radostí pomáháme bezradným dívkám. A s Magdalenkou Malou na pozici koncertní mistryně vedeme řeči o přestávce a s radostí ověřuji, že bude hrát i v Týnském chrámu s Musikou Floreou, kde se zase uvidíme, a oko mé se bude radovat a já se ji pokusím pozvat, k Anežce na polotmavé rakovnické, které tak svědčí houslistkám.

   Po přestávce Debussyho Danse sacrée et danse profane, Aspelmayrova Sinfonia in f a na závěr světová premiéra Harfenianny, concertina pro harfu a smyčce, op. 55, Ondřeje Kukala, velice zdařilá a v podání Kateřinině podmanivá.

   A velice vysoký boční rozparek harfistčin navozuje erotické dusno, neb to, co vidět, rozkošno. A ještě nesmím zapomenout na to, že v kapele samé sličné dámy a jen dva pánové. A violistka zajímavá a pohledná a světlé dlouhé vlasy jí drží červená čelenka. Ovšem přesně stojí za violoncellistkou tak, že je nemožno pořídit pořádnou fotku, ať se vykláním kamkoli.

   A ty lokomotivy, přátelé, a ten Spitfire za námi. Chválíme si celý večer mocně jdouce do Letohradské do hospůdky na černý staropramen.

  Bluesový večer 23. května s Luboš Andršt Band se hodí spíše do komorní hudby. Do druhé poloviny si Andršt pozval německého bluesmana Ignaze Netzera, jenž koncert ozdobil archaickým mississippským blues a i poté zanechal skvělý dojem svým neomylným až téměř mayallovským citem pro blues a hrou na různé typy kytar. Zajímavé hammondky ve skleněné skříni jsou ukázkou, jak vypadaly nástroje ze 70. let. Samý drát a samá elektronka a kondík. Udělali mi radost, neb blues je dědeček celé populární hudby a můj oblíbený žánr. Kdo ho u nás hraje lépe než Andršt?

   A 24. května komorní sestava začlení do svých řad poněkud bizarní nástroj, jenž je výsledkem práce experimentálního fyzika a vynálezce Těrmina, který řešil úkol využít pohybu rukou v elektrickém osilujícím poli ke komunikaci. Z té činnosti povstal hudební nástroj nyní zvaný těremin, či theremin, který bude použit v koncertu zvaném Pocta thereminu a ten bizarní nástroj bude ovládat hráčka považovaná za královnu thereminu, Němka Carolina Eyck, podhledná a sympatická dlouhovláska.

   Doprovodný komorní soubor tvoří Bennewitzovo kvarteto, klavírista Karel Košárek a hobojistka Alžběta Jamborová. Po Haydnově a Martinů smyčcových kvartetech přichází světová premiéra skladby Aether Jakuba Rataje, kde se předvede Carolina, nutno říci, že oddělit svuk thereminu vyžaduje jisté soustředění a mám pocit, že je nástroj poněkud přehlušován.

   Po přestávce dvakrát Martinů, nejprve půvabné a fantazii budící Motýli a rajky v Košárkové podání a poté Fantazie pro theremin, hoboj, smyčcové kvarteto a klavír, kde Carolina poněkud přidá. Zvuk nástroje a téměř akrobatické výkony rukou pohybujících se s elektrickém poli vyniknou v přídavku, který hraje sama. Skutečně zajímavé, ale nikterak duši povznášející. Avšak kluci Bennewitzovi jako vždy vynikající.

   25. května je obvyklý den komorní hudby, který měl začít koncertem mladé houslistky Ludmily Pavlové, na který jsem nedojel, neb mě na Palmovce z metra vyhnala jistá fyziologická obtíž a už jsem nemohl nic stihnout.

   Odpoledne hraje v sále ČNB francouzské dámské kvarteto Quator Zaide. Francouzky, z nichž violistka vyhlíží španělsky, violoncelistka je původem patrně Severoafričanka, severoevropsky vypadá sekundistka a první housle hraje sličná dáma ve sladkém očekávání. Ta je evidentně přední osobností, neb se živě usmívá a nejvíc se raduje, jak to kvartetu pěkně jde.

   Radost mi udělá Petra Hajská, s níž se na festivalu letos tolik nepotkávám, a povídáme před začátkem. Na některé koncerty zkrátka angažovali jiné fotografy. Zejména mi to vadilo u Isabelle Faust, kde fotky za moc nestály a nic zajímavého nepostihly. Petra sama říká neskromně, což se mi líbilo, že by pořídila lepší.

Začnou osvědčeným tátou kvartetu Haydnem a jeho Smyčcovým kvartetem g moll, skladbou radostnou, v níž vyniknou housle, jež si občas zazdobí. Nato Ligetiho Andante a Allegretto, jež zní moc pěkně a vidno, že to hrají rády. Závěrem mi udělají radost zařazením Smyčcového kvartetu č. 5, H 268, Bohuslava Martinů. Poznamenal jsem si u jednotlivých vět: 1- naléhavé sdělení, 2- úpěnlivé volání, 3 - metelesku blesku, 4- čas vše zvážit. Přídavkem je úprava jakési árie. Velmi sympatické a příjemné dámy hrající s vřelými emocemi.

      29. května jdu od půl desáté večer na Milana al Ashhaba, další veliký houslový talent a loňského vítěze snad druhé nejváženější světové soutěže Fritze Kreislera ve Vídni, již nedlouho před ním vyhrál další Čech Jan Mráček. Hraje za doprovodu Adama Skoumala a ohromí už úvodní Mlisteinovou virtuózní Paganinianou za 9 bodů, poté trochu oddechu s Blochovým Nigun a pak Skoumalovo  Djinnia, kde zaznamenám pohlednou obraťstránku. S citem Milan zahraje Ravelovu houslovou sonátu a Ernstovu úpravu Poslední růže, již hráli na Titaniku, jdouce pod hladinu. Opět Ravel a smutná a podmanivá modlitba za mrtvé Kaddish. Uzavíráme melodicky i náladově vděčnou Waxmanovou Carmen Fantasy. Přídavek zní uhersky.

   31. května i s Čepelákovými u Šimona a Judy na večeru dámské přívětivosti a něžného citu. Druhou nejmilejší hudebnici světa Martinu Jankovou doprovodí na hammerklavier Barbara Maria Willi a programem je výtečně sestavený soubor písní českých a rakouských autorů v období přelomu 18. a 19. století.  Koncert se jmenuje Vídeň-Praha, naše cesta na křídlech zpěvu. Jde o písně V. J. Tomáška, L. Koželuha, W. A. Mozarta, J. J. Röslera, J. Haydna, J. V. Voříška a jeden z vrcholů večera J. V. Kalivody Frühlings Wanderschaft, kde přiděluji po několika dnešních osmičkách a devítkách nakonec i desítku.

Mám doma skvělou desku s názvem Vídeň-Praha, jež se liší od dnešního programu jen jednou na koncertě vloženou Mozartovou písní. Martina jako obvykle s obsahem textů žije a je neodolatelná v pojednání situací a nálad a kromě toho jí to zase úžasně sluší. Má světle modré šaty se závojovým přehozem, na němž stříbrošedé květiny a plody. Za ně obdrží druhou desítku.  A za herecké kreace rovněž. A skoro jsem v pokušení ji také dát za podmanivý a citlivý hammerklavier Barbaře Marii, jež okoření závěrečné přídavky po Mozartovi francouzským údajně z říše ptáků (oiseaux), což Martina s komentuje s hraným postěžováním si, že jí to B. M. nařídila. Třetí přídavek, nechceme ji pustit a známá Komm lieber Mai.