Přestože jsem si řekl, že nutno šetřit, neb netušíme, co ta blbá inflace má v úmyslu, nakonec jsem stejně dospěl k deseti koncertům.
První trojice je komorní a starohudební a koná se v sobotu 14. května v Anežském klášteře v 16, 19 a 21 hodin, takže zůstáváme na místě a královna české hudební fotografie, šička a jachtařka Petra Hajská, již vždy rád vidím, neb je pro mě další hudebnicí, toho má dnes opravdu dost. Je tu od půl čtvrté do půl jedenácté.
První koncert je v režii The Breathtaking Collective, což je příležitostná sestava zahraničních hráčů v čele s protagonisty před pár lety hraného koncertu z desky Breathtaking , Hanou Blažíkovou a cinkistou Brucem Dickeym. Atmosféra opět jako před léty příjemná a hudební zážitek hladivý a Hanka jako vždy líbezná a Bruce vedle ní vynikajícím spoluhráčem barvícím koncert trubkovou ozvěnou, což zvuk cinku příbuzný. Hrají se skladby z přelomu renesance k baroku Corradiniho, d’Indiovy, da Palestrinovy, Castellovy a Scaraniho a skladby soudobých autorů Moodyho, Wachnerovy a dámy jménem Tsoupaki. Tři skladby jsou instrumentální a k vokálním zpravidla umná a barvitá předehra.
Druhý koncert obstará má oblíbená nejjemnější dámská pěvecká sestava Tiburtina Ensemble, jež přednese třídílnou vokálně-instrumentální skladbu jménem Trobairitz, jež vytěžena z odhadnuté podoby nedochovaných skladeb (zachovaly se jen texty) středověkých trubadúrek a kterou si objednalo Pražské jaro.
V čele Tiburtiny sopranistka a umělecká vedoucí Barbora Kabátková a doprovod obstarává Margit Übellacker na psalterium (což je středověký předek cimbálu) Marco Ambrosini s nyckelharpou, již shledávám půvabnou, avšak ježto jde o švédský nástroj, poněkud se mi nesrovnává s okcitánskou lokalizací světa trubadúrek. Dále hrají Veronika Skuplik na housle, Kris Verheist na varhany a cembalo a Anna Lachegyi na violu da gamba. Nástroje se objevují v různých půvabně znějících kombinacích. Nutno složit poklonu Michalu Nejtkovi za podmanivou hudbu a jako vždy odborně i hudebně skvělé Barboře Kabátkové za ideu a interpretační zvládnutí nelehké úlohy.
Texty samozřejmě velmi výživné jako dobový svět. Za nejvýživnější považuji Moodyho píseň na starozákonní motiv Nigra sum, což okcitánsky zní „Mélena imí“ Zpívá se tam: „Nehleďte na mne, že snědá jsem, to slunce se do mě opřelo! Synové matky mé v hněvu proti mně přikázali mi hlídat vinice, svou vlastní vinici však nehlídala jsem. Pověz mi ty, kterého z duše miluji, kde paseš stáda ovcí, kde o polednách uléháš? Jsem kvítek šáronský, lilie v dolinách. Květy ať mě podpírají, obklopte mě jablíčky, protože láskou chřadnu.“ K tomu všemu vzorná souhra Hanina a Bruceho, již označuji za překrásnou.
K tomu jen dodávám: „Milé dívky, na základě svých bohatých životních zkušeností vám důrazně doporučuji, abyste pozorně hlídaly vinice své, především o polednách (natož o půlnocích) neuléhaly s žádnými chlapci neb pak vám ani obklopování jablíčky, ani květy nepomůžou. Hle milostný příběh dívenky šikanované macechou a svými nevlastními bratry.
Musím říci, že jsem byl z této soudobé skladby neobyčejného archaického zvuku téměř středověkého až renesančního doslova u vytržení. Vzato zpětně byl tento koncert mým nejsilnějším hudebním zážitkem z celého festivalu.
Na 3. koncertu účinkuje Collegium Marianum a svým jemným a přátelským způsobem vyvěrajícím z milých úsměvů a povzbudivých gest Jany Semerádové výtečně uzavře bohatý den. Hrají se z baroka Vivaldiho Koncert pro flétnu a orchestr g moll, „La notte“, RV 439, a Koncert pro housle a orchestr c moll „Il sospetto“, RV 199, na závěr Telemannův Koncert pro flétnu, housle a orchestr e moll. Z hudby současné slyšíme Dřízalovo Jméno růže a Gemrotovo Elfi e fantasmi. Ježto dvě skladby psány pro housle, přijde si na své Lenka Torgersen a tři i pro flétnu, zahraje si k mé radosti samozřejmě i Jana Semerádová, ta neformální předsedkyně klubu krysařů se sídlem v Hamelnu.
Jízda festivalem pokračuje hned druhý den u Šimona a Judy Salonem ZUŠ, na který rád chodím, neb zde vidno mnohé potenciální mladé talenty a dívenky jako z růže květ. Dnes jsme slyšeli klavír sólový i jako doprovod a housle a flétnu. Jejich mentory jsou Kněžíková a Kahánek pro zpěv a klavír a Janové Ostrý pro flétnu a Fišer pro housle.
17. května konečně poprvé živě violoncellová hvězda Gautier Capucon, jehož doprovází na klavír Jerome Ducros.
Zahajuje se Debussyho Sonátou pro violoncello a klavír, kde si všímám skvělé spolupráce klavíru. Následuje Brahmsova Sonáta pro violoncello a klavír č. 1, e moll. Velmi příjemný večer uzavřen Faurého vlnivou a rytmickou Sonátou pro violoncello a klavír A dur, velmi dynamickou a v konci důraznou. Přídavky jsou dva.
O dva dny později 19. května zpívá všestranná a všemu dobrému otevřená Markéta Cukrová doprovázená pianofortem Gottlieba Wallische.
Zpívají se Dvořákovy rané Písně a poté hrají klavírní Eklogy neprávem přehlíženého Václava Jana Tomáška, přední hudební osobnosti Evropy první poloviny 19. století. Nyní dvakrát zjevně Markétě vyhovující César Franck, poté tentýž klavírní. Příjemným překvapením jsou Berliozovy Letní noci, jež připomínají autorovu dramatickou symfonii Romeo a Julie. A je znát jisté přemýšlení. Přídavkem je vzpomínka na to, co Markétu učívala stará matka.
Po dalších dvou dnech 21. května je první osobností, kolem níž se točí doprovod, hobojista Martin Daněk, oněmi doprovazeči pak Monika Knoblochová s cembalem, Ondřej Vrabec s lesním rohem, Mélusine de Pas s violou da gamba, Oleg Sokolov s perkusemi a Todor Markovič s kontrabasem. Přestože se hraje dvakrát baroko, jsou hoboj i lesní roh vysoce soudobé, takže dnes chybí ona barokní jemnost, hoboj je příliš jiskřivý a roh hlučný. Hraje se Couperinův Concert I. z Koncertů královských, což je francouzská krása a poté velmi příjemně překvapí Sonata da Caccia Thomase Adése, kde prostor zaujat tóny hoboje, horny a cembala. Nato se cembalo předvede v Rameauově Concertu V. z Koncertních kusů pro cembalo. Program zakončí soudobá Dutilleuxova skladba Les citations, kde se teprve plně uplatní opulentní souprava perkusí. Oba soudobí skladatelé čerpají z francouzského baroka hojně a často.
Hned nazítří dva koncerty, přičemž ten první v Anežském klášteře od 17:00 je recitálem hezké jedenadvacetileté jihokorejské flétnistky Chaeyon You, jež zvítězila v soutěži Pražského jara 2020. V prvé půli oděna do světle fialových šatů, takže vynikne dokonalá postava. Doprovodí ji klavírista a skladatel Adam Skoumal, cembalistka Knoblochová a klarinetistka Jana Paulová, jež také laureátkou soutěže PJ. Zahájeno Bachovou Sonátou a dur, BVW 1032, kde hrají jen cembalo a flétna. Následuje Prokofjevova Sonáta pro flétnu a klavír D dur a po ní jde Skoumalův kousek Únos Šeherezády (to je nápad).
Po přestávce dívka přijde v jiných fialových šatech a zase se tu rozjasnilo. Flétna si přijde na své sólově v Polychrome Chaplin Shin Kim. Dívka skotačí a odváže se jako Ian Anderson a podobně do flétny dýchá a fouká.
Nyní přichází i klarinet a hraje se Saint Saënsova Tarantella pro flétnu a klarinet. Program uzavírá Fantazie na témata z Verdiho La Traviaty. Přidává se dvakrát, to prvé zní muzikálově a to druhé jako z opery.
Druhý dnešní koncert začíná ve 20:00 v Rudolfinu a hrát bude klavírní trio v čele s krásnou ruskou klavíristkou Annou Vinnickou, jež jako všechny klavíristky v triích mateřsky přehlíží arménského houslistu Emmanuela Tjeknavorkjana a německého violoncellistu Daniela Müllera-Schotta. Petra využije volného místa a nastěhuje se ke mně, aby ulovila blízké záběry. Cítím se tedy skvěle, neb z Petry vycházejí přívětivé vlny a to její mikádo jí děsně sluší.
Hraje se Debussyho klavírní trio G dur a Brahmsovo Klavírní trio č. 3 c moll. Po přestávce pak rozsáhlé Čajkovského Klavírní trio A dur, jež hrají s ohromným citem, přestože je trio dosti dramatické a napětí narůstá. Anna je velmi důrazná. Obecenstvo dnes neznalé a tleská v prvé půli po větách. Dnes tu hrají výteční sólisté, kteří sice nejsou sehraní jako naše Guarneri trio, leč osvědčují, že vynikající sólisté si umějí vyhovět a hrát jako tým.
Festival zakončuji 25. května slavným Freiburger Barockorchester, který dnes bude hrát barokní perly a sborový zpěv obstará soubor Vox Luminis.
Zahajujeme oproti programu Telemannovým motetem Ich fahre auf zu meinem Vater a až jako druhé přichází Bachovo Auf Christi Himmelfahrt allein, BWV 128. Po přestávce následuje Biberova Růžencová sonáta XII. C dur Kristovo nanebevzetí, kde houslové sólo hraje koncertní mistryně Leyla Scayegh, která tu už před pár lety hrála s Collegiem 1704. Mám z nich pocit jakéhosi suverénního klidu a dokonalé pohody a sbor zní jako sluneční záře. Holt světová třída jako naše Velké C. Program uzavírá Bach s Lobet Gott in seinen Reichen, BWV 11.
