Pražské jaro 2019 orchestrální

   Tentokrát jsem postupoval špatně, neb jsem pravidelně nepsal a neměl v pořádku podklady, blbě šetře.

   Koupil jsem si za stovku souhrnnou knihu, abych ušetřil pokaždé padesátku za program, což se nakonec často nestalo. Až poté jsem zjistil, že sice mám rámcový přehled o hudbě a sólistech, ale chybí podrobnosti ke skladbám a pozadí. Pro koncert jsem si vytrhl příslušné stránky z té velké knihy a použil ji k poznámkám. Avšak někdy jsem usoudil, že si program stejně koupím. Příští rok si ty programy raději budu kupovat, i když je to v případě mých letošních 12 koncertů šest stovek.

   SOČR se v Repre 15. května pod řízením specialisty na Berliozovu hudbu Johna Nelsona po 40 letech vrátil k veledílu pro obrovské sbory a veliký orchestr Te Deum. Tenorový part zde obstará Nicholas Phan a sbory Slovenský filharmonický sbor, doplněný Kühnovým dětským sborem pod nejdéle sloužícím světovým sbormistrem Jiřím Chválou. Originální žák Rejchův a mistr ve vynalézání působivé orchestrace nám dal skvělé dílo, jemuž předcházela symfonie dle Byrona Harold v Itálii s krásnými violovými sóly Karla Untermüllera.

   Andulka sice pozdravena na začátku, trénujíc nějaký obtížný úsek a pravíc, že si s Pavlou, která tu bohužel není, říkaly, zda přijdu. Leč poté strčena do zadní řady houslí, kde na ni nevidím. Má nezadatelná práva na sličnou houslistku tak flagrantně pošlapána. Dostane se mi však brzy satisfakce.

   17. května v Repre italská chlouba Orchestra dell'Accademia Nazionale di Santa Cecilia – Roma. S nimi se těším na světoznámou houslovou krásku se země gruzínské Lisu Batiašvili. Bodejť, když lístek stál třináct stovek i ve slevě. Snad i z osmé řady oko mé se potěší.

Začali Musorgského Nocí na Lysé hoře, což je cvičení fantazie, co se může na horách stát. Třeba můžete potkat čarodějnice. Orchestr pod rukou sira Pappana (zuřivě pohyblivý a trhaně obrací stránky partitury, do níž se vůbec nedívá, což bych očekával). Mé veliké potěšení z dosud neslyšeného Bartókova houslového koncertu (nápaditostí se blíží Martinů) a krásné Lisy, jejíž něžný ženský tón stojí za všechny prachy. Jak vypadá, tak hraje. Hrají přívětivě a vstřícně a nikdy nepřeženou důraz a drží tu příjemnost stále. Moc se k sobě s Lisou hodí, neb ona mi připadá jako člověk přátelského naladění a udělovatelka úsměvů. Po přestávce jedna z nejlepších ruských věcí Rimského-Korsakovova Šeherezáda, kde opět fantazie na pochodu, neb je třeba sultánovi vyprávět a držet ho v napětí. K tomu erotické dusno, neb Šeherezáda je dle dobových svědectví zatracená kočka. A vzpomínka na ruštinu na gymplu, kde jsme si pouštěli hudbu a jednou i Šeherezádu, aby profesor zvládl naše protiruské naladění na podzim 1968.

   A fotky tu dělá Petra a opět jí to sluší. Semtam hezká italská hudebnice, některé s úhlednými křivkami a temnými očky. Bohužel krásná flétnistka schovaná. Lidé nadšení, díky vstoje. Lisa přidala Largo z Novosvětské a já byl naměkko a poté ještě orchestr zahrál patrně dle mého jakousi tarantellu. Vždyť jsou dle sídla Italové.

   27. května jdu s velikým očekáváním na slavné Les Arts Florissants, tentokrát s otcem zakladatelem Williamem Christiem s taktovkou i u cembala. Ten září tatínkovsky a je radost ho z profilu sledovat.

Samozřejmě hrají výtečně, leč ten pocit bezvýhradného nadšení se tentokráte nedostavuje. Hraje se vídeňský klasicismus v podobě dvou Haydnových symfonií, č. 82 a 83, Sinfonia Leopolda Mozarta (k němuž se poslední dobou přistupuje jinak než k rodinnému diktátorovi a uznává se jeho hudební i pedagogický talent) a Wolfiho violoncellový koncert, na který jsem nejvíce zvědav. Leč nejsem profesorskou hrou Cyrila Pouleta nijak pozvednut k výšinám. Jak by to asi zahrál Gautier Capucon, nebo ta Weilersteinovic holka, či Jiří Bárta.

   28. května jsem měl být v Repre na FOK, jež a hrálo Prokofjevovu mohutnou kantátu Alexandr Něvský. Leč Markéta Janoušková měla jako vždy přednost. Alespoň jsem rád, že lístek si vzala a spokojena byla milá Jana Závodská. 

   V Rudolfinu 30. května španělští Orquestra de Cadaqués řízení Jaime Martinem a s nimi mezinárodně známá houslistka Leticia Moreno (1985) o 4 roky starší než Markéta. Přesně ten typ nádherné Španělky, jichž v literatuře plno, trochu Dulcinea, trochu Carmen (to trochu víc). Dokonalou postavu dokonale obepínající červené šaty a dlouhé hnědé vlasy do ohonu. Pokud jde o tuto stránku, komentátor již dále nekomentuje. Každý znalec i znalkyně si sami najdou na internetu. Velmi příjemně znějící orchestr začne Albenizovými španělskými krajinami a poté se hraje již podvakráte Markétou brilantně přednesené Piazzolovy Čtyři roční doby v Buenos Aires, jež pro housle, jak již z loňského Jimlína známo, upravil Leonid Desjatnikov.

   Leticia sem tam oproti Markétě přidala pár ozdob. Čekal jsem však pálivější směs, pokud jde o pohyb a řeč těla. Řekl bych, že byla velmi soustředěná a překvapivě uměřená. U Leticie jsem se zvláště soustředil na de fallovský přídavek, neb, jak již obvyklo, sólisté při přídavku jsou uvolněnější a často strhnou obecenstvo více než hlavním programem. Jisto je, že se těším, až se tu Leticia objeví znovu a uslyším i jinou hudební oblast, třeba francouzskou. Ta by jí sedla. I samotná její krása je důvodem k návštěvě koncertu.

   Po houslovém koncertu ještě doplní španělsko-argentinský večer de Fallovým Třírohým kloboukem a uzavřou Symfonií pro velký orchestr Juana Crisostoma de Arriaga, jenž se „proslavil“ jako nejdříve zesnulý skladatel, neb se dožil jen 19 let. Jeho skladba zní jako mozartovsko-schubertovská. Zřejmě měl veliký talent jako další v pořadí, které bozi milovali, Kaprálová (ve 25 letech), nebo Pergolesi (ve 26) Přidává se úryvek z Piazzolovy Oblivion. Velmi příjemné představení hudebně bohaté a krásná dáma k tomu.

  Celý festival pro mě a Hanku a Čepelákovy končí v Týnském chrámu v sobotu 1. června, kde hraje Musica Florea řízená Markem Štrynclem a z pozice koncertní mistryně ovládaná Magdalenkou Malou (však pravím, že je šikulka a hvězda houslí i violy staré hudby).

   Naštěstí přijdu dost včas, abych v kostele, kde téměř vše vpředu rezervováno, zajistil čtyři místa na židlích v uličce téměř uprostřed. Nemohu tak očkem házet po vzdálené Magdalence a těšit se z toho, jak jí to sluší tentokrát s rozpuštěnými vlasy.

   Orchestr usiluje o zahrání dobových skladeb tak, jak se domníváme, že mohly znít. To se naplno projeví zejména v překvapivě krásném Schumannově Requiem. Čekám venku a podaří se mi natrefit odcházející Magdalenku. Má z Requiem také skvělý pocit. Bohužel nemůže s námi k Anežce, neb jsou domluveni s orchestrem. Hanka pak říká, že ji odchytila už v průchodu. A jdeme k Anežce letošní Pražské jaro uzavřít.