Pilná dívka, kamenný zvon, červený páv a nemytá tvář

Jak udělat radost sobě i obecenstvu. Ideální je jít na Markétu Janouškovou a nechat ji, aby sestavila program, který těší ji samotnou. Radost pak přenese i na nás.

    13. června pod mraky, jež občas otevřou stavidla, pečlivá příprava v hospůdce Jazz za Týnským chrámem, rezervace na čtvrt na deset U červeného páva a předehra v podobě výstavy Santiaga Calatravy, jednoho z nejpozoruhodnějších architektů současnosti a víceoborově nadaného umělce, který projektuje, maluje, sochaří, vytváří keramiku a scénografie. Byl bych rád, kdyby se přihlásil do soutěže na novou koncertní síň. U Kamenného zvonu několikeré šplhání po točitých schodech bez zábradlí vpravo, neb výstava ve dvou patrech a koncert pak zase nahoře. Výtah tu být nemůže, je to chráněná památka. Zato tu může být kavárnička se stolky i na náměstí, kde pivo stojí 110 kaček a káva skoro taky tak. Je neuvěřitelné, že někdo sjedná tuto službu s někým, kdo si nevidí na špičku nosu. Však tu také nikdo nesedí. Však to také včetně stížnosti na příkrou odpověď na e-mailový dotaz ohledně koncertu a žádné zprávy na stránkách galerie o něm, napíšu vedení Galerie hlavního města Prahy.

  Z Klubu přátel Markéty Janouškové jsme tu já, oba Vacci, Naďa a Jan Jiřička s paní. Pravá strana první řady je naše. Evička volá ve čtvrt na osm, že je v Atriu a že se tu nic nekoná. Je bohužel ve správný čas na nesprávném místě a už to nemůže stihnout.

   Jak již praveno, Markéta sestavila program ze skladeb převážně českých a blízkých jejímu cítění a to znamená, že opět své srdéčko vetkne na smyčec a je doslova láskyplná. Na rozdíl od Jimlína, kde díky povaze Piazzolovy (Desjatnikovovy) skladby byla spíše rozdivočelá, jsouc podporována malým komorním orchestrem. Dnes tedy večer líbezných úsměvů a rozkošného vyčkávání v momentech, kdy ke slovu přichází jen klavír Bohumíra Stehlíka, jenž pořídil tak pěknou fotodokumentaci a malý videozáznam z Jimlína. Řekl bych, že dnes je tu doslova rozkošno, i když přestávka nebude. Copak asi dnes přidá? Tipuji Sarasateho.

   Řekněme si tedy, co a jak se hrálo a vůbec kolem hudby dělo. Už jsme si zvykli, že si Markéta koncert stručně uvádí a je vždy osvěžující poslouchat i její hlas a příjemný projev.

   Smetanova dvě dua pro housle a klavír Z domoviny vždy hraje tak, že jediný voko nezůstane suchý a nebožtík Smetana v svém hrobečku slastně mručí jako Mumlal ve Dvou vdovách. Zajímavé je, že druhé duo zní trochu slovácky a blíží se tak hudbě Horní země uherské, z jejíž Dolní země pochází další autor, dnes jeden ze dvou cizinců na programu. Bartókova rapsodie č. 2, sz. 90, je náročné trochu divoké dílko vyžadující Markétin výraz. Ve druhé části rapsodie hudba i dívka zdivočí. Dnes tedy nejsou Rumunské tance. Z uherských rovin ke Dvořákově Romanci, op. 11, což je líbezný kousek mladého Antonína velmi vhodný pro dívky jako Markéta, jak ku jejich domácímu hraní, tak i k poslechu od chlapce pod okénkem. Jo, s tím se už dnes nesetkáváme.

   Ano. máte pravdu, chybí tu už jen dva: Janáček a Martinů. Ten první dnes vynechán, neb není FolkloreClassic. Druhého Markéta půvabně ohlásí, že jí vždy, když pomyslí na Martinů, vytane bůhvíproč na mysli kocour Mikeš. Usoudím, že by to mohlo být ve spojení s kantátou Mikeš z hor, leč po koncertu mi Markéta tu ideu nepotvrdí, neb kantátu ani nezná. Často vůbec netušíme, proč nám něco uvízne v paměti a jak se to navzájem pojí. Hrají se Arabeska č. 1 a Madrigalová Stanze neuvedeného čísla (známe jich pět). Markéta vykresluje Martinů pohotové nápady a je znát, že tohle jí sedí.

   A máme tu závěr totožný s koncertem loni v dubnu v Atriu. Ravelovo Tzigane, kde není známo, zda jde o muže, či ženu. To je častý kousek, na jehož půdorysu možno ukázat, co jsme se už na housle naučili. Opět virtuózní představení a klavír se přidává až v jedné třetině skladby. A máme tu přídavek a Markéta ohlásí Andaluské tance a já volám: „Dyť sem to řikal!“ a Markéta to komentuje “ Vy mě už znáte!“ A vůbec občas při průvodním slově obrací se na mě, abych očima potvrdil. Potvrzuji všechno ochotně a rád. Dnes tedy převážně český romantický večer s francouzskou impresí a maďarským pörköltem. Také nutno pochválit Bohumíra, který patří k uměřenějším hráčům, avšak zřejmě dosti sebevědomým, když mu to skladba dovoluje, a dle všeho si oba skvěle vyhovují.

Ohlášeno a potvrzeno, že podzimní koncert v Atriu bude 1. listopadu. Povídáme trochu po koncertu a úžasná Naďa habilis pro Markétu připravila náhrdelník a náušnice. Měli jste vidět ty vóóóči. Pozvání do hospůdky zopakováno a Markéta praví, že oba dorazí, jen využijí šance, kdy jsou spolu, a něco si ještě přehrají. Není nad pilné dívky. U Červeného páva zpočátku jen černé pivo a později i sýrový talíř. Stále nikdo nejde, už desátá odbila a lampa ještě svítila, když tu klika cvakla, dvéře letí, hudebníci vcházejí do dveří. V mé duši se rozhostí božské světlo. Koukejte, jak to naskakuje mně.

   Ještě přibývá zeleninový salát s balkánským sýrem a trávíme nesmírně milý večer hovorem o všem možném, dokonce přijde řeč i na poněkud buclatou Andulku Netrebko, která se převážně věnuje dramatickým rolím a dle mého by už Taťánu zpívat neměla. Ohlašuji, že v září plánuji další bytovou operu a že to bude již jednou zamýšlená Anna Bolena právě s Andulkou a Elinou Garančou. Zaznamenávám se zachvěním, že Markéta měla autonehodu a od té doby se trochu bojí sednout za volant. Také probíráme mé pořizování poznámek při koncertu, což ji nyní už nevyvádí z míry. Vzpomínali jsme i na Klášterec nad Ohří 2014, kde se s tím setkala poprvé a pak se svěřovala v Atriu nezapomenutelné paní ředitelce Vedralové: „Pan Mandelík je hroznej, přijde do první řady, vytáhne papír a tužku a pořád něco píše a znervózňuje mě!“ Jo, kdybych to nedělal, na plno věcí bych si nevzpomněl a nenapsal svá povídání, která si mimochodem u Janoušků čtou. Z toho všeho jsme dobří známí a mně je s Markétou na světě dobře.  Po celý večer je vstřícná a příjemná a daleko otevřenější než loni, kdy nás tam bylo na ni moc. V rámci loučení i políbení na tvář. Už si ji neumývám.